Liturgický rok

18. neděle v mezidobí

Já jsem chléb života. „Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“







18. neděle v mezidobí

První čtení: Exodus 16,2-4.12-15

Celé společenství synů Izraele reptalo na poušti proti Mojžíšovi a Árónovi. Synové Izraele jim řekli: „Kéž bychom zemřeli Hospodinovou rukou v egyptské zemi, když jsme seděli u hrnců masa a jedli chléb dosyta. Vyvedli jste nás na tuto poušť, abyste umořili celé shromáždění hladem!“ Hospodin řekl Mojžíšovi: „Hle, jako déšť vám sešlu chléb z nebe. Lidé vyjdou a každý den si nasbírají dávku na den. Chci je zkoušet, zda půjdou v mém zákoně, nebo ne. Slyšel jsem reptání synů Izraele. Řekni jim toto: Kvečeru budete jíst maso a zrána se nasytíte chlebem. Poznáte, že já jsem Hospodin, váš Bůh.“ Když nastal večer, přilétly křepelky a pokryly celý tábor. Zrána padla rosa na tábor kolem dokola. Pokrývka z rosy se rozplynula, a hle – na povrchu pouště bylo cosi drobného, šupinatého, jemného jako jíní na zemi. Když to synové Izraele viděli, ptali se navzájem: „Co je to?“ – neboť nevěděli, co to je. Mojžíš jim řekl: „To je chléb, který vám Hospodin dává k jídlu.“

Druhé čtení: list Efesanům 4,17.20-24

Bratři! Říkám vám a zapřísahám vás ve jménu Páně: Nežijte už tak, jak žijí pohané! Jejich smýšlení je neplodné. Takhle jste se tomu přece o Kristu neučili! Vy jste přece o něm slyšeli a jako křesťané jste byli poučeni podle pravdy, která je v Ježíšovi, že máte odložit starého člověka s dřívějšími způsoby života, který je chtivý rozkoší a žene se do zkázy. Stále si obnovujte mysl po její duchovní stránce a oblečte člověka nového, který je stvořen podle Božího vzoru jako skutečně spravedlivý a svatý.

Evangelium: Jan 6,24-35

Když zástup viděl, že ani Ježíš, ani jeho učedníci nejsou na břehu, nasedali do člunů, přijeli do Kafarnaa a hledali Ježíše. Když ho našli na druhé straně moře, zeptali se ho: „Mistře, kdy jsi sem přijel?“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale že jste se dosyta najedli z těch chlebů. Neusilujte o pokrm, který pomíjí, ale o pokrm, který zůstává k věčnému životu; ten vám dá Syn člověka. Otec, Bůh, ho osvědčil svou pečetí.“ Zeptali se ho: „Co máme dělat, abychom konali skutky Boží?“ Ježíš jim odpověděl: „To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal.“ Řekli mu: „Jaké tedy ty děláš znamení, abychom ho viděli a uvěřili ti? Co konáš? Naši předkové jedli na poušti manu, jak je psáno: ‘Chléb z nebe jim dal jíst.’“ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám: Chléb z nebe vám nedal Mojžíš, ale pravý chléb z nebe vám dává můj Otec; neboť chléb Boží je ten, který sestupuje z nebe a dává život světu.“ Prosili ho tedy: „Pane, dávej nám ten chléb pořád.“ Ježíš jim řekl: „Já jsem chléb života. Kdo přichází ke mně, nebude nikdy hladovět, a kdo věří ve mne, nebude nikdy žíznit.“

Já jsem chléb života.


PROSBY:

Kriste, náš Pane, světlo vycházející z výsosti, prvotino budoucího vzkříšení, dej, ať tě následujeme, abychom nezůstávali ve stínu smrti, ale abychom kráčeli ve světle života.

PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.

Ukaž nám svou dobrotu, kterou zahrnuješ všechno stvoření, abychom ve všem viděli odlesk tvé slávy.

PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.

Pane, nedopusť, abychom byli přemoženi zlem, ale učiň, ať zlo přemáháme dobrem.

PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.

Tys byl při křtu v Jordánu pomazán svatým Duchem, dej, ať milost Ducha svatého vede po celý den také nás.

PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.

Já jsem chléb života.


ZAMYŠLENÍ:

Stále mi v uších zní slova jednoho důstojníka: „Dneska vás za to chválím, protože jste to udělali poprvé. Zítra ale už ne, protože to budu považovat za samozřejmost.“ Velice rychle jsme schopni považovat něco zázračného za samozřejmost. „Hledáme-li nějaký zázrak, měli bychom si uvědomit, že žijeme v zázraku,“ mohl bych parafrázovat slova kněze Marka Orko Váchy. Dostávat od Boha něco pravidelně, je opravdu zkouška nezapomínat na Dárce.
Stojí za námahu čas od času přehlédnout svou minulost a rozpoznat v ní Boží stopy. „Stále si obnovujte mysl pro její duchovní stránce“ (Ef 4,23; liturgický překlad), vybízí nás apoštol Pavel ve druhém čtení dnešní bohoslužby slova. Rovněž i Katechismus katolické církve nás pobízí: „Pro člověka zraněného hříchem není snadné uchovat mravní rovnováhu. Dar spásy, který nám udělil Kristus, nám dává nezbytnou milost, abychom neustále usilovali o ctnosti. Každý musí stále prosit o tuto milost světla a síly, přijímat svátosti, spolupracovat s Duchem svatým, jednat podle jeho nabádání, milovat dobro a vystříhat se zla“ (KKC 1811).
Dostal jsem dopis se zoufalým voláním: „Opravdu se snažím, modlím se, ale pořád mám pocit, že Bohu je to všechno jedno, v čem se tu plácáme a jak nám je. Modlím se, čtu Bibli, prosím o pomoc a je to spíš horší. Připadá mi, že nás tu Bůh stvořil a nechal nás, ať si děláme, co chceme. Jak ho mám bránit a jak mu mám věřit a navíc mít ho ráda, když nic z toho, co slíbil, nesplnil.“ Co když dveře, do kterých stále znovu a znovu tlačíme, stačí zatáhnout k sobě? Co když zeď, do které vytrvale bušíme hlavou je opravdu tvrdší než naše hlava? Co když někudy opravdu cesta nevede? Co když náš pohled se má dívat na věc z jiného úhlu, takže stačí podstoupit jen o krůček? Co když už máme pochopit, že větru a dešti neporučíme, ale poručíme sobě obléknout se úměrně proměnlivému počasí? Co když nám Bůh dává mnoho jiných darů a pozorností, ale pro nevyslyšené prosby, na kterých úzkostlivě lpíme, mu už nevěříme? (Ke škodě naší!) Odpovědět na onen dopis je velice těžké. Vzbuzuje ve mne spíš otázky a úsilí obrátit se společně přímo na Boha v modlitbě. „Ježíš jim odpověděl: ‚Amen, amen, pravím vám, hledáte mě ne proto, že jste viděli znamení, ale proto, že jste jedli chléb a nasytili jste se. Neusilujte o pomíjející pokrm, ale o pokrm zůstávající pro život věčný‘“ (Jan 6,26-27a). Cesty našeho vnitřního světa mohou být mnohdy velice dlouhé a trvá nám celou věčnost, než se nám rozsvítí, než prozřeme, než přijmeme za svou nějakou změnu našeho paradigmatu.
Nedávno jsem také slyšel svědectví: „Dokud šlo všechno řádně, byla jsem nespokojená. Stále jsem se utápěla ve své nemožnosti. Ale Bůh dopustil hřích, který mi otevřel oči. Najednou jsem pochopila, jak mnoho mne miluje, jak mi odpustil. Cítím, jak mi žehná, jsem mu vděčná.“
Spolu s duchovním pokrmem, který budeme i dnes přijímat, otevřme své srdce Ježíši. Ať nás proměňuje, naplní správným poznáním a radostnou vděčností.

Já jsem chléb života.



Sdílet

| Autor: Martin Kerhart | Vydáno dne 05. 08. 2018 | 195 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Externí odkazy na nová on-line videa a audia (mp3):

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Hosting zajištuje apoštolát A.M.I.M.S., na jehož činnosti se podílí FATYM a Misionáři obláti P. Marie Neposkvrněné (OMI). Provozuje též TV-MIS.cz (on-line křesťanská internetová televize s programem na vyžádání - on-demand - zdarma) a připravuje i TV-MIS.com v ukrajinštině, ruštine a běloruštině.

Obsah tohoto webu je volně šiřitelný, není-li někde stanoveno jinak. - KONTAKTY NA NÁS - ADMINISTRACE