I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.
19. neděle v mezidobí
První čtení: kniha Moudrosti 18,6-9
Ta noc, (v níž byli pobiti prvorozenci Egypťanů,) byla napřed oznámena našim otcům, aby byli dobré mysli, když bezpečně poznají, jakým přísahám uvěřili. Pak tvůj lid už očekával záchranu spravedlivých a zkázu nepřátel. Neboť čím jsi trestal protivníky, tím jsi oslavil nás, když jsi nás povolal.
Vždyť skrytě obětovaly zbožné děti dobrých (rodičů) a svorně si uložily božský zákon, že svatí budou mít stejný podíl na stejných dobrech i stejných nebezpečích, když předtím zazpívali chvalozpěvy otců.
Druhé čtení: list Židům 11,1-2.8-19
Bratři!
Víra je obsahem toho, v co doufáme, je přesvědčením o věcech, které nevidíme. Pro ni se našim předkům dostalo pochvaly.
Protože Abrahám věřil, uposlechl (Boží) výzvy, aby se vystěhoval do země, kterou měl dostat v dědičné držení; vystěhoval se, ačkoli nevěděl, kam jde. Víra ho vedla k tomu, aby se usadil v zaslíbené zemi jako cizinec, bydlel ve stanu, podobně jako Izák a Jakub, kterým se dostalo dědictvím stejného příslibu. Čekal totiž na město s pevnými základy, které sám Bůh vystaví a založí.
I Sára uvěřila, a proto dostala sílu stát se matkou, a to přes svůj pokročilý věk, protože se spolehla na toho, který ten slib dal. A tak z jednoho muže, a to už vetchého, vzešlo tolik potomků jako hvězd na nebi a jako písku na mořském břehu, který nikdo nespočítá.
Tito všichni umírali s vírou, i když se nedočkali toho, co bylo slíbeno: jen zdáli to viděli a radostně vítali a prohlašovali, že jsou na zemi jenom cizinci a přistěhovalci. Když tak mluvili, dávali tím najevo, že pravou vlast teprve hledají. Kdyby měli na mysli tu, z které se odstěhovali, měli by přece dost času se tam vrátit. Ale oni toužili po lepší vlasti, totiž nebeské. Proto se ani Bůh za ně nestydí a nazývá se jejich Bohem a připravil jim město.
Protože měl Abrahám víru, přinesl Izáka v oběť, když ho Bůh zkoušel. Svého jediného syna chtěl obětovat, třebaže mu bylo slíbeno: 'Od Izáka budeš mít potomky.' On totiž uvažoval takto: Bůh má dost moci, aby vzkřísil třebas i mrtvé. Proto také Izáka dostal nazpátek i jako předobraz.
Evangelium: Lukáš 12,32-48
Ježíš řekl svým učedníkům:
"Neboj se, malé stádce! Váš Otec rozhodl, že vám dá království.
Prodejte svůj majetek a rozdejte na dobré skutky. Opatřte si měšce, které nezpuchřejí, poklad v nebi, kterého neubývá, kam se k němu zloděj nedostane a kde ho mol nerozežere. Vždyť kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce.
Mějte bedra přepásaná a vaše lampy ať hoří, abyste se podobali lidem, kteří čekají na svého pána, až se vrátí ze svatby, aby mu hned otevřeli, když přijde a zatluče. Blahoslavení služebníci, které pán při svém příchodu najde, jak bdí. Amen, pravím vám: Přepáše se, pozve je ke stolu, bude chodit od jednoho k druhému a obsluhovat je. A když přijde po půlnoci nebo při rozednění a nalezne je tak, jsou blahoslavení.
Uvažte tohle: Kdyby hospodář věděl, v kterou hodinu přijde zloděj, nenechal by ho prokopat se do domu. I vy buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete.
Petr se ho zeptal: "Pane, říkáš toto podobenství jenom nám, nebo všem?"
Pán řekl: "Kdo je tedy ten věrný a rozvážný správce, kterého pán ustanoví nad svým služebnictvem, aby jim dával včas příděl jídla? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu najde, že to dělá! Opravdu, říkám vám: Ustanoví ho nad celým svým majetkem. Kdyby si však onen služebník pomyslil: 'Můj pán hned tak nepřijde', a začne tlouci čeledíny a děvečky, jíst, pít a opíjet se, přijde pán toho služebníka v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, ztrestá ho a odsoudí ho ke stejnému údělu s nevěřícími.
Služebník, který zná vůli svého pána, a přece nic podle jeho vůle nepřipraví a nezařídí, dostane mnoho ran. Ten však, kdo ji nezná, a udělá to, co zasluhuje bití, dostane jich méně. Kdo mnoho dostal, od toho se mnoho očekává, a komu se mnoho svěřilo, od toho se bude víc žádat."
Díky tobě, Bože, za to, že zjevuješ svou moc ve všem stvoření a na běhu světa ukazuješ svou prozřetelnost.
BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.
Skrze svého Syna, hlasatele pokoje a vítěze na kříži, vysvoboď nás od zbytečného strachu a zoufalství.
BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.
Dej všem, kdo milují spravedlnost a snaží se o ni, ať poctivě spolupracují na budování světa v pravém míru.
BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.
Ujmi se utlačovaných, vysvoboď zajaté, potěš ubohé, dej chléb hladovějícím, posilni slabé, na všech učiň zjevným vítězství kříže.
BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.
Svého Syna mrtvého a pohřbeného jsi podivuhodně vzkřísil k slávě, dej, ať i naši zemřelí přejdou s ním do věčného života.
BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.
ZAMYŠLENÍ:
Ve většině našich krajů asi naprostá většina dnešních šedesátníků byla z rodin, kde alespoň jeden z rodičů byl věřící a tito šedesátníci mnohdy absolvovali výuku náboženství po řadu let. Přes to je z nich veliké procento svým myšlením i způsobem života mimo víru i mimo církev, i když třeba slovně někteří tvrdí, že jsou křesťany. Každý, kdo cítí kus zodpovědnosti za církev a za výchovu budoucích generací se musí ptát, jak je to možné, že se to stalo. A tak se musíme nejdřív zeptat, jestli to byla skutečná víra, co mnozí křesťané měli. Spíš se totiž zdá, že to byl určitý životní styl, do jisté míry formovaný a "ozdobený" křesťanstvím, ale víra v tom smyslu, jak o ní mluví 2. čtení, když dává za příklad Abrahama, to zřejmě nebyla. Nebyla to totiž cesta k lidsky nezajištěné budoucnosti s Bohem, cesta, na kterou se vyjde na jeho slovo a pod jeho autoritou, ale byla to mnohdy snaha po zajištěné životní cestě v houfu, s ostatními, bez vlastního přesvědčení, bez odvahy lišit se, bez odvahy k riziku. Nebo to dokonce byla životní cesta k zajištění osobních úspěchů či osobní spokojenosti, která se jen nedopatřením děla v prostoru křesťanství. A skutečně - ti, kdo hledali spokojený život, věci, patřící jenom a pouze do tohoto světa, brzo zjistili, že se modlit nemusejí, že s vírou nemusejí nic podnikat, a že mají to, co měli, když se modlili a věřili, ba že často mají věcí i úspěchů ještě více. Na pozadí těchto úvah asi lépe pochopíme, co míní dnešní evangelium, když mluví o malém stádci, kterému Otec dal království. Ti, kteří se vydali abrahámovskou cestou, kteří byli osloveni Bohem a následují Ježíše, tvořili a budou tvořit zřejmě vždycky menší skupinu. Protože není zas tak samozřejmé pochopit, k čemu člověka Bůh volá a co je to bohatství, království, obdarování, které mu slibuje. Ale důležité je, aby ti, co tvoří malé stádce věděli, že jim Bůh dal království, že je obdaroval svou přítomností, svou vládou, svým odpuštěním, svým dědictvím v nebi. Jen člověk, který ví, jak je Bohem bohatý, vydrží ve víře, aniž se stane zapšklým nebo naopak útočným a tvrdým podivínem a takový člověk potom ví, že není svým křesťanstvím nijak ošizen, o nic připraven, ale naopak, že je nezaslouženě a vrcholně obohacen. A také ten, kdo ví, že je bohatý Bohem, může udělat to, k čemu nabádá evangelium - rozdat to, co má, být stále štědrý, dávat věci, peníze, čas, zájem, síly.
Nemyslím si, že by lidé opouštěli živého, skutečně poznaného Boha pro majetek, pro věci tohoto světa, naopak, myslím si, že právě proto, že každý člověk obohacení života, štěstí, hledá, tak v případě, když neobjeví Boha a jeho království jako majetek a bohatství vrcholné, obrací se k tomu, co tvoří nějakou hodnotu až v druhé, třetí, čtvrté řadě ... Tedy takový člověk je spíš k politování - protože neobjevil Boha a jeho skutečné a pravé dary, dal se ošidit něčím mnohem a mnohem menším. A protože třeba jen čekal, že mu Bůh pomůže k větší plnosti darů ryze pozemských, tak Boha opustil, protože správně zjistil, že tyto pozemské dary si může opatřit i bez něho, ba mnohdy snáze a lépe a bez výčitek svědomí. A okolo toho, co je mu Bohem skutečně nabízeno, prochází bez povšimnutí, protože buď o tom neví, nebo to nehledá.
V čem má tedy z tohoto hlediska spočívat křesťanská výchova, sebevýchova, katecheze? Jistě, má sestávat v zásadě z týchž prvků, které se považují za běžné (třeba morálka a sebevýchova v ní chybět nemůže), ale v prvé řadě musí spočívat v objevování a chápání Božího království, které se nepodobá ničemu z tohoto světa, za nic z tohoto světa není směnitelné, ale se kterým se člověk potkává už v tomto světě, už teď z něj a v něm žije, i když ví, že se naplní až v Boží blízkosti, až za hranicemi naší smrti ...
