Farní kostel v Lobendavě má délku 21 sáhů, šířku 9,4 sáhů a výšku 7 sáhů. Byl postaven v roce 1719 částečně vrchností a částečně z církevního majetku. Kostel i věž jsou z kamene, klenby z cihel. Uvnitř jsou 2 na sobě postavené empory, na nichž má místo kolem 100 lidí. Jejich struktura je jednoduchá, před požárem roku 1790 však se skvěly spolu s hlavním oltářem.
ODLÉVÁNÍ ZVONŮ
Novým farářem v Lobendavě se 8. července 1807 stal dosavadní zámecký beneficiát z Lipové, Clemenz Schulz. On sám píše: můj nástup byl v tichosti v 10 hodin dopoledne. Šel jsem do kostela předčítat mši svatou. Když jsem na malém lešení uviděl dva malé zvony, tlačily se mi slzy do očí. Kostel byl po požáru před 15 lety v tom nejsmutnějším stavu. Prosil jsem boha co nejvřeleji, aby mne učinil svým nástrojem a tím vrátil důstojnost jeho domu. Nabízel jsem všechny své síly. Navrhl jsem to velebnému procesí a byl jsem vyslyšen. Obyvatelé obcí se sešli a byli schopni přinášet oběti. Šťastná náhoda zvýšila mé nadšení. Zdejší sedláci a všichni ostatní z celé farní osady ukázali svoji horlivost a velkorysost. Zdejší rychtář to dovedl svou prozřetelností a výřečností tak daleko, že sedláci byli odhodláni věnovat část svých dávek církvi na zvony. A poté se ještě vyznamenali při sbírce na tyto zvony. Tohoto příkladu následovali sedláci ze Severní a z celého okolí. Tyto věnované dávky obnášely 1000 zlatých. Z toho sám rychtář věnoval 500 zlatých. Poté byla uspořádána první sbírka, při které se vybralo v Lobendavě 396 zlatých, v Severní 312 zlatých a 4 krejcary, v Dolní Poustevně 120 zlatých, na Markétě 66 zlatých a 4 krejcary, v Nové Vísce 38 zlatých a 36 krejcarů, v Horní Poustevně 120 zlatých, v Karlíně 19 zlatých a 48 krejcarů. Od rychtáře z Markéty přišlo 100 zlatých, od školních dětí a různých menších obnosů se vytvořila suma o 1670 zlatých a 39 krejcarů. To byla první sbírka, ze které byla koupena měď. Litím zvonů byl pověřen zvonař z obce Kopec, Josef Kittel. Byla s ním uzavřena smlouva na dva zvony o váze 20 centů potažmo 11 centů. A v září se měly oba zvony odlít. Mnozí začali na úspěchu celé akce pochybovat, někteří dokonce kladli překážky. Ty ale byly odstraněny a za to děkujeme především lobendavskému rychtáři Johannu Karlu Knothovi a rychtáři ze Severní Gottfriedu Herzigovi. Těmto dvěma mužům má zdejší farní obec mnoho co děkovat. Pánové kaplani Anton Richter a Florian Sieber se mimořádně dobře činili při sbírce. Celé to trvalo ¾ roku. Zvonař dostal stravu a bydlení u zdejšího rychtáře, u mě, u rychtáře ze Severní a u běliče Gabriela Hügela.
Nyní přišla odpověď na prosbu o měď. Rychtář uskutečnil z vlastního popudu cestu do Prahy, kde obdržel 12 centů mědi. On sám přidal 600 zlatých. Práce tak mohly pokračovat, ale velmi pomalu a táhly se až do podzimu. Teď ale chyběl cín. Zvonař musel jet do Krupky, aby vyjednal nákup a dovoz do Děčína. A zase chyběly peníze. Konečně tady byl i cín. Teď se ale kusy mědi a cínu musely přeměnit v kov. V sobotu na 1. advent se odlévalo. On, zvonař, umělec se zvěčnil tím, že postavil pec, která dobře vedla teplo do tavící pece. V poledne bylo vše roztaveno a smíchání s mědí a cínem trvalo do půl sedmé do večera. Nyní nastal čas k odlévání. Panovalo sváteční ticho a zbožná modlitba. Byl to pak nádherný pohled, když se propíchla tavící pec a kov se vléval do formy. Po chvilce bylo vše hotovo. Jaká radost, jaký jásot všech farníků.
V pondělí byly zvony vyhrabány a objevil se opravdu mistrovský kousek. Oba byly zváženy. Větší vážil 22 centů, menší 13 centů. Hned byl vyzkoušen jejich zvuk a zjistilo se, že vydávají harmonii g potažmo e.
Hezké a vhodné nápisy složil kaplan Florian Sieber. Na větším zvonu stálo (velmi volně přeloženo):
„Vzdor těžkým časům, které lidstvo postihly, usilovali všichni farníci, ať chudí či bohatí, každý podle svých sil, aby mě k poctě boží odlili“
Na menším stálo:
„K poctě boží vděčím také já svému bytí dobře smýšlejícím lidem, kteří se v těžkých dobách nenechali odradit a dosáhli mého vzniku“.
Zvony byly dopraveny na faru a měly v nadcházejícím létu přijít na své místo. Naneštěstí vypukla v témže roce strašlivá válka s Francií. My, na hranici tří zemí, jsme byli obzvláště ohroženi. Sešli jsme se, abychom se poradili, co se zvony provedeme. Jednohlasně bylo určeno, že zvony musí být zavěšeny v kostelní věži. Sedláci byli požádáni, aby věnovali ze svých lesů dřevo na zvonici. Ti to učinili rádi, ale jejich dřevo bylo příliš slabé. Proto jsme se obrátili do Saska, do Hochwaldu, abychom zde koupili silnější kmeny. Tak se i stalo a dřevo bylo dopraveno ke kostelu. Šikovný tesař ze Severní zvonici ve značné zimě postavil a zvony byly bez jakéhokoli poškození v pondělí velikonočního týdne vytaženy. Ve 3 hodiny se rozezvučely. Mnoho farníků plakalo dojetím. A tak se toto dílo podařilo, v těžkých časech, uprostřed války a se značnými náklady.
VÝZDOBA BOŽÍHO DOMU
Farníci také rádi sami pořizovali něco do kostela. Jeden starý výměnkář jménem Heinrich Palzer nechal vyzdobit anenský oltář. Jedna mecenáška pořídila Sv. hrob. Roztrhaný papír mezi oltářními světly byl odstraněn a byli tam postaveni dva velcí nově vyzdobení andělé. Zároveň byl vyzdoben tabernákl (1808).
Roku 1811 bylo pro zdejší kostel, který potřeboval vyspravit a vyzdobit hlavní oltář, zdejším rychtářem, Johanem Karlem Knothem, uspořádáno velikonoční zpívání se sedláky a poté bylo vybráno 107 zlatých. Vcelku povznášející.
Sbírka se uskutečnila 29. dubna a bylo vybráno 1110 zlatých. V témže roce obstarala jedna mecenáška obraz Narození Krista pro hlavní oltář, který byl na vánoce vystaven. Tento obraz je jistě ten, který se dnes nachází na půdě kostela.
V této době byly pořízeny nové kancely/části varhan/ a zábradlí kolem prostoru ke svatému přijímání. To stálo téměř 800 zlatých.
V roce 1812, 22. července, byla pořízena nová kazatelna Antonem Hentschelem, běličem z Lobendavy. Stála 430 zlatých.
BOŽÍ DŮM POD VEDENÍM FARÁŘŮ JOSEFA HEYNEHO A IGNAZE FISCHERA
O čase mezi rokem 1812 a smrtí faráře Scholze pamětní kniha bohužel mlčí. Novým farářem se stal v roce 1820 Josef Heyne.
V roce 1825 byla na podlahu kolem hlavního oltáře položena tzv. litoměřická dlažba, přičemž se velice činorodým ukázal církevní představený Anton Hentschel.
V roce 1830 byla zhotovena tesařským mistrem z Mikulášovic Augustinem Rösslerem, narozeným v Severní, nová zvonová stolice. Dřevo dodalo panstvo. Dne 24. září byla dopravena na své místo a 26. září v neděli v 10 hod přišel znovu odlitý velký zvon a nový zvon. Oba zvony odlil zvonař Joseph Pietschmann z Chomutova, narozený v Rožanech v Šluknovském panství.
Velký zvon vážil 21 metrických centů a 30 kg a nesl nápis tehdejšího místního kaplana H. P. F. Siebera, nový zvon vážil 6 metrických centů a 15 kg a nesl nápis současného místního kaplana Franze Hockeho:
„Když se v hlasitém smutečním nářku za smrt Leoše XII. největší ze sester těžce zranila, v těžkých časech pospíchali zbožní, aby ji uzdravili a z lásky zplodili i mě.“
Když se totiž 16. března 1829 konaly obřady za zemřelého papeže Leoše XII., puknul při zvonění velký zvon a proto musel být znovu odlit. Tímto počinem se dostalo kostelu, co se týká zvonů, opětovného plného vybavení. Dne 27. září roku 1830 v 15 hod. byly oba zvony vytaženy na věž. Dne 28. září v 17:30 hod zazvonily k velké radosti všech věřících poprvé a jejich harmonické tóny přivedly nejednoho posluchače k slzám.
Velký zvon stál 320 zlatých a 38 a ¾ krejcaru, malý zvon stál 423 zlatých a 42 a ¼ krejcaru. S ostatními náklady (mzdy) byla celková suma 816 zlatých a 52 a ¼ krejcaru.
Zanedlouho byl kostelu darován oltářní (mešní) zvonek. V roce 1836 nechal dobrodinec Anton Hentschel, bělič a toho času také účetní v kostele, na vlastní náklady postavit malou věž, opatřil oltářní zvonek a věžní makovici, kterou nechal pozlatit, zrovna tak jako věžní kříž, který se už dříve nacházel na kostele. Tato věž byla postavena mikulášovickým tesařem Augustem Rösslerem a pokryta plechem a natřena pokrývačem Ramschem ze Šenova. Dne 25. července po mši svaté byla makovice s křížem vytažena a posazena na své místo.
V roce 1833 byl rozšířen a zdí obehnán zdejší kostelní dvůr.
V roce 1834 pořídil neznámý dobrodinec T. W. novou křtitelnici a umrlčí kříž, ve stejném roce byla pokryta a červeně natřena kostelní věž. Makovice a kříž byly pozlaceny.
V roce 1835 daroval Josef Hentschel, směnárník, kostelu nové ciborium.
Dne 8. září 1839 přišel přes Severní do Lobendavy biskup Aug. B. Hille ze Schirgiswalde. Ještě nikdy neměla Lobendava tu čest, aby viděla procházet obcí biskupa a možná dlouho nebude mít tu čest opět nějakého vidět. Biskup biřmoval v Lobendavě 780 osob a na Anenském vrchu 372 osob.
Dne 3. června 1847 byl postaven na hlavní oltář nový tabernákl. Jeho pořízení přišlo na 67 zlatých.
V roce 1848 zde byla velká nouze, přesto byl pro hlavní oltář pořízen obraz představující Navštívení Panny Marie. Tento obraz byl namalován v Římě Johannem Endlerem, narozeným v Salmově, synem toho Johanna Endlera, který byl tehdy rychtářem v Mikulášovicích. Malíř si nechal zaplatit pouze výdaje v ceně 130 zlatých. K tomu přišly náklady na dopravu a celní poplatky, asi 58 a ½ zlatých. Rám zhotovil Wenzel Max ze Sloupu v Čechách za 74 zlatých. Celkem přišel obraz na 291 zlatých. Největší podíl byl hrazen z darů lobendavské farní osady, především ženám a mladým dívkám patří velký dík. Slavnostní vysvěcení se konalo 2. července.
V létě roku 1850 byla nově vyzdobena kazatelna za 100 zlatých a také oltář sv. Anny za 40 zlatých. Peníze přišly z veřejné sbírky.
Během léta roku 1851 nechala obec Severní vyzdobit hlavní oltář za 170 zlatých a krátce nato nechala obec Lobendava vyzdobit oltář Jezulátka a namalovat jiřetínským malířem Johannem Birnbaumem obraz představující Ježíška za 168 zlatých a 27 krejcarů.
Do velkého nebezpečí, státi se obětí plamenů, se dostal kostel 26. března 1854. Když vystoupil farář na kazatelnu, uslyšel najednou volání, že ve škole propukl požár. Venku řádila hrozná vichřice, záchrana se zdála nemožná. Nato otevřel farář tabernákl, vrhl se na něj a prosil pána aby odvrátil toto neštěstí od jeho oveček. A bůh pomohl. Poděkováno bylo mší a procesím na Anenský vrch.
Sumu čítající 102 zlatých a 25 a ½ krejcarů dali k dispozice velikonoční jezdci, když byl v létě roku 1854 celý kostel vymalován. Celkové náklady dosáhly 183 zlatých a 18 a ½ krejcaru. Vyjímečný dík patří truhláři Johannu Kasperovi a kováři Antonu Hentschelovi.
STAVEBNÍ ÚPRAVY A VÝZDOBA KOSTELA ZA PŮSOBENÍ ARCIDĚKANA SCHIERZE A FARÁŘE KARAFIATA
Farář Josef Schierz přišel do Lobendavy 21. února 1858. Za jeho více jak 40tiletého působení došlo k mnoha změnám. Rozhodl se, že nechá pokrýt střechu kostela břidlicí. Tehdejší kooperátor Daniel Endler a jeho nástupce uspořádali za tímto účelem domovní sbírku. Nejdříve byla v roce 1880 pokryta polovina střechy na lobendavské straně pokrývačem z Neusalzy. Druhá polovina se dokončila o 3 roky později. Posledního večera roku 1883 sdělil farář Schierz: výdaje obnášejí 2076 zlatých a 54 a ½ krejcaru, příjmy jsou ve výši 1911 zlatých a 80 krejcarů. Z toho daroval spolek velikonočních jezdců 506 zlatých. Obce darovaly 1173 zlatých a 90 krejcarů. Nejvíce Lobendava 708 zlatých a 46 krejcarů a Severní 300 zlatých a 46 krejcarů.
Mezitím se stala stará sakristie na evangelické straně kvůli vlhkosti nepoužívatelnou. Proto byla v roce 1872 postavena nová. Náklady na stavbu a zařízení činily 500 zlatých.
V roce 1879 zažila stará sakristie rekonstrukci a podlaha obdržela dlažbu. Ve stejném roce byl kostel nově vybílen bratry Grohmannovými ze Šluknova. Obě tyto činnosti přišly na 300 zlatých, z toho 200 zlatých z dobročinných sbírek.
V roce 1881 a 1882 následovala rekonstrukce postranních oltářů a v roce 1883 obnovil Josef Mai ze Šluknova kazatelnu. Hlavní oltář, obnoven v roce 1880, stál 1100 zlatých, z toho ze své závěti zaplatil děkan Anton Hieke ze Šenova 500 zlatých, postranní oltáře a kazatelnu v hodnotě 800 zlatých zaplatil děkan Schierz ze své kasy. Jezulátko na postranním oltáři daroval školní direktor Franz Kofer ze Šluknova. Bylo vyrobeno v Mnichově a postaveno na místo zplesnivělého a poškozeného obrazu jezulátka, který kdysi namaloval jiřetínský malíř.
Hlavní oltář obdržel nový tabernákl. Místo starého nevzhledného postního obrazu byl v roce 1883 akademickým malířem Thomasem, který se vzdělával v Praze a Římě, namalován obraz nový, krásnější. I s rámem stál 300 zlatých a byl skoro celý zaplacen z úroků dlužního úpisu, který odkázal kostelu děkan Hieke.
Poté, co byly v letech 1873/74 v Nové Vísce a na Markétě zřízeny hřbitovy, byl zřízen také v Lobendavě nový hřbitov. Tím se významně změnilo okolí kostela.
Pěkný vánoční obraz je dílo uměleckého malíře Franze Krombacha z Mnichova. Byl pořízen v roce 1891 děkanem Schierzem za 500 marek. O dva roky později obdržel kostel nádherné varhany, dodané firmou Rieger ze Slezska za 3450 zlatých. Slavnostní vysvěcení varhan provedl děkan Ambros Hille z Lipové. Náklady byly hrazeny různými mecenáši a z dobročinnosti.
Požehnanou vzpomínku na arciděkana Schierze tvoří nádherné obrazy Zastavení Křížové cesty, které získal v roce 1896 z Mayerova uměleckého ústavu v Mnichově. Jsou zhotoveny z terakoty a polychromovány (obarveny).
Za působení faráře Karafiata byla nejdříve fara podrobena důkladné opravě. V roce 1901 se začala střecha pokrývat břidlicí. Část byla dohotovena až v roce 1905. Také na zahradě a v domě se muselo mnoho změnit.
Kostel obdržel celou řadu nádherných soch, v roce 1903 sochu Srdce Ježíšovo z Mayerova královského uměleckého ústavu v Mnichově (170 korun 14 halířů), sochu Srdce Mariino od J. Heindla z Vídně (269 korun 73 halířů), sochu sv. Josefa a sv. Antonína rovněž od Heindla (529 korun 60 halířů). Obraz sv. Anny od A. Heineho z Lipové byl pořízen v roce 1905 za 251 korun 75 halířů. Z toho samého roku pochází figurka Ježíška, která byla zakoupena od firmy Müller z Mnichova za 21 korun. Mnichovský Mayer dodal v roce 1907 za 226 korun 10 haléřů sochy klečící Marie a Josefa u jesliček a za 264 korun sochu Marie královny. Velké výdaje znamenalo znovuobnovení Křížové cesty, která velmi trpěla. Za tímto účelem byla poslána do Mnichova. Kromě toho bylo pořízeno mnoho maličkostí, např. stolička pro faráře, svícny, prapory a paramenty(textilie užívané v kostele). Dva hezké
obyčeje pocházejí z této doby. Iluminace na den Zmrtvýchvstání, která ale musela být v době války přerušena a velká slavnost, která byla každoročně uspořádána u příležitosti Prvního přijímání.
VELKÁ REKONSTRUKCE ZA PŮSOBENÍ DĚKANA AUGUSTINA JAKOBA
Ačkoliv v posledních letech docházelo k různým zkrášlováním kostela, celková rekonstrukce se zdála býti každému faráři příliš těžkým úkolem. K tomu božská prozřetelnost vyvolila v roce 1909 jmenovaného faráře, nynějšího děkana Augustina Jakoba. Ten našel dům boží v opravdu smutném stavu. Násep, pocházející ze starého hřbitova, obepínal kostelní zdi a přispíval tak k jejich promáčení. Dešťová voda z okapů neměla žádný odtok a prosakovala pod kostel. Při vstupu do něj byla cítit zatuchlina. Lavičky podél postranních stěn byly úplně prohnilé, celému oddělení lavic vedle kazatelny chyběly postranní díly. Empory neměly žádné obložení, takže při každém kroku se sypal prach na návštěvníky sedící pod nimi. V klenbě se táhla přes celou kostelní loď dlouhá prasklina. Všechna okna byla tak chatrná, že se žádný truhlář neodvážil jich dotknout. Návštěvníci na emporech ucpávaly okenní mezery svými kapesníky, když jim příliš táhlo na záda. Všude panoval nesnesitelný průvan. Tomu se dalo trochu pomoci tím, že se dveře směrem na Severní zabarikádovaly slámou a chrastím. Proto se ještě v roce 1909 vyměnily 3 velká okna na této straně kostela. Truhlář Anton Haase z Lobendavy dodal tyto za 300 korun. Později se tak stalo i s ostatními okny. Platy přidavačů byly hrazeny obcemi farní osady, ostatní patronátním úřadem.
Vlastní rekonstrukce měla být zaplacena z dobrovolných darů farníků, a proto provedl farář domovní sbírku, která přinesla tento výsledek:
Lobendava 1998 K 64 h
Severní 1935 K 70 h
Horní Poustevna 751 K 80 h
Nová Víska 277 K 69 h
Markéta 65 K
Karlín 42 K
Celkem 5070 K 83 h
Kdyby nebyla sbírka v Horní Poustevně, na Markétě a v Karlíně kvůli nutným pracem přerušena, zaznamenaly by tyto obce lepší výsledek.
Nejdříve bylo na jaře roku 1910 provedeno stavebním mistrem Johannem Schierzem ze Severní č. 178 odvodnění kostela zavedením kanalizace a zplanýrováním okolí. To stálo 555 K 59 h. V létě téhož roku obdržel kostel vnitřní lešení kvůli výmalbě. Výstavba lešení byl mistrovský kousek Johanna Hesseho s Kunratic. Výhled z lavic k hlavnímu oltáři byl volný, takže během celé stavby se mohly konat bohoslužby. Dřevo i s dopravou stálo 800 K. Nyní se zjistilo, že omítka byla natolik plesnivá, že musela být celá odstraněna a obnovena. Celkem 5 zedníků bylo tímto zaměstnáno 15 týdnů. Byl to nepředvídatelný výdaj v ceně 2038 K 39 h.
Za 1165 K 27 h byly Josefem Richterem z Horního Jindřichova zabedněny empóry sádrovými deskami. Nový empórový sloup přišel na 50 K. Ozdobné sádrové hlavicě sloupu stály 81 K 60 h. Malé kroužky na zdech pod empórami byly odstraněny, protože byly natolik prohnilé, že by se jejich oprava už nevyplatila. Lavice vedle křtitelnice musely být vynešeny a obnoveny, ostatní byly vylepšeny. Truhlářské práce včetně dřeva přišly na 1108 K 88 h.
Nyní bylo nutné vydláždit pod malými lavicemi hliněnou podlahu. Protože teracová dlažba nebyla tak rychle k sehnání, nahradily ji cementové desky. Náklad byl 656 K 4 h.
Výmalbu provedl opravdu uměleckým způsobem malířský mistr Josef Neumann z Rumburku. Protože kostel je zasvěcen Panně Marii, vyzdobil ho nádhernými malbami z jejího života. Na vánoce 1910 bylo lešení z kostela odstraněno. Radostné to překvapení pro návštěvníky, pro faráře však účet od malíře ve výši 7484 K.
I přes nová okna nezmizel nesnesitelný průvan. Proto truhlářský mistr Haase zhotovil umělecké skleněné uzavírky a zádveří na obou vchodových vratech, také staré dřevěné dveře se proměnily v skleněné. Tyto skleněné dveře propůjčily kostelu vznešený výraz. Náklady na truhláře, kováře a materiál dosáhly 1882 K 52 h (v letech 1911/12).
Po stavebních úpravách bylo nyní nutné kostel vyzdobit. Už na vánoce roku 1909 překvapila návštěvníky kostela výstava betlému na místě, kde se dříve nacházel Janův obraz, a nádherná antependia (ozdobné závěsy na přední straně oltáře) v ceně 513 K.
Dvě mecenášky koupily v roce 1910 do presbytáře dva 12ti ramenné lustry za 360 K 86 h, jedna vdova věnovala 60 K na nová nástěnná svítidla do Křížové cesty, která byla dodána firmou Heindl z Vídně za 130 K 50 h.
V létě 1912 následoval nátěr lavic. S nutnými vylepšeními to stálo 991 K.
Další mecenáška darovala nová klekátka k obrazům Křížové cesty za 238 K. Sedlák Franz Hentschel ze Severní č. 164 věnoval novou sochu Panny Marie Bolestné, opravdové umělecké dílo firmy Franz Schmalzel (Gröden/Tyrolsko). Stála 701 K.
V říjnu 1913 vydláždil pokrývač Gustav Schicht z Lobendavy prostor mezi oltařem a lavicemi cementovými deskami za 301 K 90 h. Protože lavice svatého přijímání byla vzdálená od hlavního oltáře sotva 3 kroky, byl prostor presbytáře velmi omezen a tak byla nová lavice, zhotovená uměleckým způsobem Richardem Grünwaldem, zámečníkem z Lobendavy za 630 K, posunuta až k rohovým sloupům na začátku kostela. Stará lavice Sv. Přijímání byla přenesena na Anenský vrch.
Na svátek Božího těla v roce 1913 zastínil nejsvětější svátost oltářní nový baldachýn, který za 480 K vyrobily ctihodné sestry v Řepích u Prahy. Na něj věnoval spolek velikonočních jezdců 200 K. Na církevní svátek zdobil oltář nový velký koberec za 200 K. Rovněž byly pořízeny různé paramenty v hodnotě asi 600 K.
Celá ta krása však byla viditelná teprve v záři velkolepého elektrického světla. Na mrtvýchvstání 1912 se rozzářil hlavní oltář 272 žárovkami. Z celkových nákladů na toto
osvětlení ve výši 1390 K zaplatil jeden mecenáš sám 1000 K. V květnu obepnul nově vyzdobenou sochu Marie (výzdoba stála 100 K) věnec elektrického světla, který stál 365 K 92h a byl darován jednou mecenáškou. V červnu byl ozdoben Anenský oltář 99 žárovkami (610 K 15 h), osvětlení Bolestné matky bylo pořízeno za 300 K. Starosta Horní Poustevny Franz Sieber zaplatil 1180 K za nainstalování oltáře Jezulátka, poté byly osvětleny ještě jesličky (64 K), 4 sochy (192 K 30 h), Zastavení Křížové cesty(230 K 65 h), schody, empóry, cesta ke kostelu, zpovědnice, sakristie, kůr (557 K 25 h). O svítidla obou velkých lustrů se postaral spolek velikonočních jezdců. Celkové elektrické osvětlení sestávající ze 760 žárovek stálo 5728 K 77 h.
Obnova kostela byla korunována vyzdobou oltářů. Ta je prácí rumburského pozlacovače Rudolfa Kassnera, který už v roce 1914 nádherným způsobem vyzdobil hlavní oltář za 3200 K. Válka sice jeho práci přerušila, ale po jejím skončení se pokračovalo, takže alespoň oltář Jezulátka, kazatelna a křtitelnice mohly být k jubileu dokončeny. Při této příležitosti se dostalo oběma postranním oltářům výhodnějšího umístění. Nyní stály čelem do kostelní lodi, zatímco předtím byly vidět jen z poloviny. Rovněž ostatní oltáře a kazatelna byly přemístěny, oltářní podium rozšířeno. Anenský oltář obdržel nový obraz od malíře Antona Sturma z Rychnova u Jablonce v ceně asi 200 K. Náklady této poslední rekonstrukce po válce je potřeba z větší části ještě zaplatit a činí asi 10 000 K.
Nyní opět proudilo do božího domu spousta lidí. Při misi, která se konala mezi 27. dubnem a 4. květnem 1913, se uskutečnilo 1500 svatých přijímání. Oprávněně zvolil hlavní pastýř diecéze Msgr. Josef Gross v roce 1913 tento kostel pro svátek Portionkuly. Když se sem o rok později vrátil, aby biřmoval 769 lidí, nemohl se vynadivit, jak mohla tato obec zřídit tak nádherný kostel.
Velkolepou vzpomínku na světovou válku tvoří socha Srdce Ježíšova, která byla vytvořena ve velikosti 2 m Franzem Schmalzelem ze St. Ulrichu v Grödnertalu za 760 K. Posvěcena byla na svátek Zmrtvýchvstání v roce 1917. Od té doby zdobí každoročně v červnu hlavní oltář.
Také vnějšek kostela se změnil. Sakristie byla nově postavena a rozšířena, pozemek před ní vydlážděn, kolem kostela v šíři 3 metrů odstraněn trávník, na jeho místo položena střešní lepenka a na ní nasypán písek. Tímto nemohl prorůstat trávník a bylo dosaženo, že kolem kostela bylo vždy čisto. Když vichřice vytrhla velké okno na věži kostela, obdržela věž tři velké moderní okenní otvory, takže zvuk zvonů byl slyšen z velké dálky. Vnější práce zaplatil z velké části patronátní úřad.
Vezmeme-li v úvahu, že byla v této době renovována kaple na Anenském vrchu za skoro 3000 K, dále znovu postavena kaple na Jáchymu, která 28. května 1914 shořela, nákladem 15 000 K, pak nevíme, co máme více obdivovat. Zda tvůrčí činnost farářovu nebo smysl pro oběti u zdejšího obyvatelskva, které během 5 let shromáždilo sumu kolem 50 000 K.
Jedno však kostelu v jeho jubilejním roce 1919 chybí. A to jsou zvony. Vedle dalších obětí (33 varhanních píšťal, 10 mosazných svícnů, cínové a měděné nástroje), které byly po božím domě požadovány, uloupila válka také všechny 3 zvony z věže o váze 2080 kg a umíráček ze
svaté věžičky o váze 67 kg. Doufejme, že při dalším jubileu už budou nové zvony zvát věřící k návštěvě.
