V měsíci červnu přinášíme příběhy skutečných lidí, kteří prožili silný zážitek s Ježíšem přítomným ve svatém Přijímání. Příběhy jsou z brožurky Květy Nejsvětější svátosti vydané tiskovým apoštolátem A.M.I.M.S.
KVĚT KRISTA KRÁLE
Bylo to v létě roku 1927. V jednom mexickém vězení bylo mezi uvězněnými velké vzrušení. Některým z nich bylo řečeno, že budou očkováni proti jakési nakažlivé nemoci. Vědělo se však, že je to „očkování“ na smrt, neboť po něm očkovaní umírali.
V jedné z vězeňských cel byl už nějakou dobu mladý bohatý katolík, pan Betanzos. Doma o něho truchlila mladá manželka s jediným synáčkem. Ve vedlejší cele byl uvězněn jeho obchodní pomocník. Dorozumívali se denně tak, že klepali jemně na tenkou zeď vězení. Tím se povzbuzovali k vytrvalosti.
Jednou ráno zaslechl pan Betanzos nejprve tiché naříkání a potom bolestné úpění. Konečně všechno utichlo. Věděl, co se stalo. Jeho pomocník byl otráven a duše mučedníkova odešla na věčnost.
Tušil, že i k němu se blíží smrt. Měl jediné přání: aby Pán Ježíš k němu ještě jednou přišel ve svatém příjímání. Přistoupil k zamřížovanému okénku a pohlížel ven. Kéž by dnes opět k němu přišel potají někdo z domu! Čekal a čekal. - Konečně! Stará služka jeho rodiny šla klidně a nenápadně kolem. Betanzos rychle vyhodil oknem lístek. Služka lístek klidně zvedla a odešla jakoby nic. Na lístku bylo napsáno: „Čekám smrt každým okamžikem. Postarejte se mi, prosím, o sv. přijímání. Betanzos.“
Jak byla zarmoucena manželka mučedníkova, když lístek přečetla! Ale zůstala statečná. Byla si vědoma, pro koho oba trpí: pro Krista Krále! Uvažovala, jak jen co nejrychleji splnit prosbu manželovu. Věděla, že poblíž se skrývá biskup. Poslala k němu. Když osmiletý synáček Alois slyšel o přání otcově, prosil:
„Maminko, nechej mě donést tatínkovi svaté přijímání.“ Z jasných dětských očí mu zářila odvaha. Matka se slzami svolila.
Biskup přišel potají do domu. Také jemu přednesl Alois svou prosbu. „A ty jsi již byl u svatého přijímání?“ tázal se biskup. „Ještě jsem nebyl, biskupská Milosti. Ale rád bych přijal Ježíška!“
„Zítra ráno smíš tedy k prvnímu svatému přijímání a potom zaneseš Nejsvětější Svátost tatínkovi do vězení.“ Jak se hoch zaradoval!
Noc se zdála všem nekonečně dlouhá. Kéž otec ještě žije! V nejlepší světnici se časně zrána sloužila mše svatá. S dětinnou zbožností přistoupil Alois k svatému přijímání. Po mši svaté přistoupil ke stolu, který byl oltářem, a biskup mu na prsa zavěsil malou hedvábnou schránku s Nejsvětější Svátostí.
Pán Ježíš odpočíval na srdci dítěte. Všichni slzeli a uctivě klekali, když hoch kráčel mezi nimi.
Odhodlaně a vážně kráčí hoch sám ulicemi. U vrat vězení jej uvítali zpustlí vojáci. Nebál se, vždyť byl u něho Pán Ježíš, všemohoucí Král nebes i země. Jeden voják jej zavedl do úřadovny správce vězení.
„Kdo jsi?“ vyjel si na něho správce. „Alois Betanzos, rád bych ještě jednou objal svého tatínka.“
„Aha, tys syn toho zlatého ptáka!“ smál se správce nenávistně. „Uvidíš ho a pak můžeš ďáblu děkovat, že jsi dnes ke mně přišel. Ale napřed tě musím prohlédnout.“ Hoch zbledl na smrt. Hlavou mu blesklo: Co jestli ten zlý člověk Pána Ježíše zneuctí!
Správce vězení jej uchopil za ruku a bodl dlouhou jehlou. Alois sotva potlačil bolestný výkřik. „Tiše, chlapče!“ zabručel muž, „to nic není; chtěl jsem jenom vědět, jak jsi statečný. Teď jdi k otci.“
Pan Betanzos byl radostně překvapen, když spatřil synáčka. Vroucně objal milého hocha. Ten se však rychle vyvinul z jeho náručí a říká: „Rychle, tatínku, rychle, nesu ti Pána Ježíše,“ a vyndal opatrně schránku. Otec poklekl. Chlapec řekl ještě: „Tatínku, byl jsem dnes u prvního svatého přijímání a myslím, že i u posledního.“ „U posledního?“ tázal se otec udiveně a starostlivě. „Rychle, tatínku, rychle,“ opakoval hoch a začal se hlasitě modlit „Vyznávám se…“, jak to dělávali tenkrát ministranti, než kněz začal podávat svaté přijímání. Potom přijal otec z rukou svého dítěte Krista Pána Krále pod způsobou chleba. Společně pak konali díkůčinění.
Za několik minut pozoroval otec, že se dítě chvěje. „Co je ti, Aloisi?“ tázal se polekaně. „Ach, tatínku, neřekl jsem ti to ještě, musím zemřít. Jsem otráven. Ať žije Kristus Král! Na shledanou v nebi, tatínku!“ Hochu vypověděl hlas službu. Zavřel oči a klesl do náručí otcova. Duše malého mučedníka v tu chvíli zamířila k nebi.
Teď teprve zpozoroval otec bodnutí na ruce svého dítěte a že má tepny silně naběhlé. Ano, dítě vědělo, co se s ním stalo v úřadovně.
Šťastný mučedníčku, pros za nás v nebi, abychom Krista Pána svátostného milovali tak vroucně, jako tys ho miloval.
objednávky knih zde
