V měsíci červnu přinášíme příběhy skutečných lidí, kteří prožili silný zážitek s Ježíšem přítomným ve svatém Přijímání. Příběhy jsou z brožurky Květy Nejsvětější svátosti vydané tiskovým apoštolátem A.M.I.M.S.
PRVNÍ RŮŽE
Obchodník Volný stál za záclonou u okna svého pokoje a s úsměvem pozoroval svého synka dole v zahradě.
Zdálo se, že Jiřík nevidí nic jiného než svůj záhonek. Byl to nejmilejší dárek, který mu tatínek s maminkou dali loni k svátku.
Každou volnou chvilku strávil hošík v zahradě. A bylo vidět, že malý zahradník své věci rozumí: záhonek se podobal jediné velké vonné kytici.Nejkrásnější z celé té krásy byl nádherný růžový keř uprostřed.
Právě předevčírem na něm rozkvetlo pět překrásných nachových růží. Jiřík hlídal již po několik dní poupata a radostí zajásal, když dnes ráno uviděl tento líbezný pozdrav růžového keře. Připadal si bohatý jako král. Když někdo přišel na návštěvu k jeho rodičům, vždycky ho zavedl k svému keři, aby se pochlubil tou krásou.
Jiříkova radost z růží měla však ještě jinou příčinu. Starý zámecký zahradník, který čilého chlapce bral jako svého přítele a dal mu nejednu dobrou radu, mu nedávno řekl překvapující novinku.
V blízkém městě měla být brzo květinová výstava a starý zámecký zahradník chtěl na ni dát i květiny Jiříkovy. Řekl mu, že v zámeckých zahradách viděl už mnoho a krásných květin, ale že ty jeho s nimi mohou směle závodit. „Jistě dostaneš na výstavě cenu!“
Zdálo se, jako by při tom úplně zapomněl, že ten vzácný keř Jiříkovi sám daroval. Chtěl chlapci popřát radost z úspěchu a těšit se s ním.
Jiřík tančil kolem záhonku a jistě by zapomněl i na oběd, kdyby tatínek nezavolal: „Jiříku, domů, k obědu!“ Ještě jeden dlouhý pohled na růže a hoch spěchal do místnosti.
Otec s matkou seděli již za stolem. Maminka dnes měla plné ruce práce. Vždyť zítra bude svátek Božího Těla a ona každého roku chystala oltář pod košatou lipou naproti.
Jejich oltář byl poslední ze čtyř oltářů a rodina Volných ho pokládala za svou čestnou povinnost. Chtěli, aby byl nejkrásnější. Nelitovali práce ani námahy. S radostí obětovali květiny ze své velké zahrady na ozdobu trůnu Božího.
Jiřík vběhl do pokoje záře radostí: „Pomyslete, rozkvetlo jich pět!“ a na potvrzení zvedl ruku s roztaženými prsty. „A ještě je tam deset poupat!“
Otec s matkou se usmáli. „Jiříku,“ mínila matka, „mohl bys mi trochu pomoci, až budu strojit oltář. Spoléhala jsem na Aničku, ale bolí ji ruka.“ Jiřík měl skoro radost, že sestřičku bolí ruka; tak byl rád, že může mamince pomáhat. Vždyť byl šikovný kluk - starý zahradník to často říkával - a bylo mu již devět let!
Hned po obědě šel Jiřík s maminkou chystat oltář. Nesl množství věnců a věnečků, které uvila maminka s pomocnicí v obchodě. Maminka nesla malý svatostánek, který měl být postaven na oltář. Sama jej nově vyložila jemným běloučkým hedvábím a vyzdobila zlatými třásněmi.
S chutí se dali do práce. Jiřík se s obdivem díval na maminku. Jak to uměla a jak byla při tom klidná a zbožná! Podával jí květiny a ona je krásně rovnala do váz a do košíčků. Několikrát je předělávala, a Jiřík zaslechl, jak si pro sebe potichu říká: „Pro Pána Boha to ještě není dost krásné!“
Oltář byl čím dál tím hezčí, až se konečně zaskvěl v plné kráse. Zdálo se však, že paní Volná není ještě úplně spokojena. Pozorovala své dílo z dáli. Jiřík stál vedle ní a divil se, že maminka tak dlouho nic neříká.
Konečně se ozvala: „Vidíš, ta váza uprostřed je ještě příliš prázdná. Tam by se hodilo ještě několik krásných květů, ale už žádné nemám.“
Maminka to řekla jen tak. Teprve když si všimla, jak se Jiřík zarděl, vzpomněla si, že chlapec má velmi pěkné květiny na záhonku. Napadlo ho asi, že mu tím chtěla dát pokyn. Ale neřekla již ani slova.
Také Jiřík byl potichu.
Pomalu kráčeli spolu domů. Do Jiříkovy mladé dušičky padl paprsek a něco v ní probudil. Hnulo se v něm cosi a již mu to nedalo pokoje. Jako by mu stále někdo šeptal: „Dej své růže na oltář! Obětuj je pro Pána Boha!“
To byl hlas milosti.
Ale zároveň se v něm ozýval jiný hlas, hlas sobecké přirozenosti:
„Proč bych se zříkal svého největšího pokladu? Vždyť to po mně nikdo nežádá. A mé růže mi dopomohou k velké slávě! Možná že i cenu dostanu!“
A opět hlas milosti: „Vždyť tatínek s maminkou dali všechno na ozdobu oltáře? A ty, Jiříku, nechceš přinést tu oběť ke slávě Boží? … Zanedlouho se ti Pán Ježíš daruje sám při prvním sv. přijímání, a ty mu nechceš dát ani hrstku květin?“
Jiřík bojoval a - zvítězil.
Když vcházeli do domu, řekl jí: „Maminko, počkej chvilku; hned přijdu!“
A odskočil do zahrady k svému záhonku. Paní Volná dobře poznala, co se děje v duši jejího synka. Nechtěla však na Jiříka naléhat. V duchu se za něho vroucně modlila, aby poslechl hlasu milosti a dovedl přinést první oběť, pro něho jistě velikou.
Ještě tak stála zamyšlena, když hoch přiběhl celý zadýchaný a nesl v rukou překrásné nachové růže.
„Maminko, tady je máš! To je na oltář.“ A již vkládal matce do rukou kytici. Jeho dětský hlas se při tom chvěl, ale upřímně hleděl matce do očí. Nestyděl se za to, že se mu na řasách objevila slzička; usmíval se při tom.
„Nejprve to bylo velmi těžké, ale teď mám radost a dávám je velice rád.“ „Jsi hodný, Jiříku. Uvidíš, že ti to Pán Ježíš tisíckrát odplatí,“ pravila paní Volná dojata. Vrátili se oba k oltáři a Jiřík sám vložil do vázy růže, které měly zítra zářit nejblíže u Boha, skrytého pod způsobou chleba.
Příštího dne byl Jiřík nejšťastnějším chlapcem v průvodě. Přímo cítil, že Kristus Pán měl radost z oběti jeho prvních růží.
A když na oltáři jemný lesk světel ozařoval jeho růže a když kněz žehnal nejsvětější Svátostí oltářní, sklonil se Jiřík hlouběji než jindy. Mimovolně se mu přicházela na rty slova: „Pane Ježíši, jako ty růže, tak ti dávám sebe samotného. Dej, ať jsem zcela tvým!“
Bůh vyslyšel prosbu malého Jiříka. Stal se z něho zbožný kněz, který se horlivě stará o výzdobu domu Božího. A vždycky na svátek Božího Těla pozdvihují jeho posvěcené ruce s velkou vděčností monstranci s Tělem Páně, aby jí žehnal lidu, který se klaní svému svátostnému Spasiteli.
objednávky knih zde
