Liturgický rok

6. neděle velikonoční

Odcházím a zase k vám přijdu. Odcházím a zase k vám přijdu.







6. neděle velikonoční

První čtení: Skutky apoštolů 15,1-2.22-29

Někteří lidé přišli z Judska do Antiochie a poučovali bratry: „Nedáte-li se podle mojžíšského zvyku obřezat, nemůžete dojít spásy.“ Pavel a Barnabáš se však s nimi dostali do hádky a úporně se s nimi o to přeli. Bylo proto rozhodnuto, aby se kvůli této sporné otázce Pavel, Barnabáš a někteří z nich odebrali k apoštolům a starším do Jeruzaléma. Tehdy se apoštolové a starší spolu s celou církevní obcí rozhodli, že ze svého středu vyberou několik mužů a pošlou je s Pavlem a Barnabášem do Antiochie, totiž Judu, kterému říkali Barsabáš, a Silu – vedoucí muže mezi bratry. A po nich poslali toto psaní: „Apoštolové a starší posílají bratrský pozdrav bratrům v Antiochii, Sýrii a Kilíkii, obráceným z pohanství. Dověděli jsme se, že vás někteří lidé z našeho středu znepokojili a popletli svými řečmi, ačkoli k tomu nedostali od nás žádné pověření. My jsme se tedy nyní jednomyslně rozhodli, že vybereme některé muže a pošleme je k vám zároveň s naším drahým Barnabášem a Pavlem, lidmi, kteří nasadili svůj život pro našeho Pána Ježíše Krista. A tak jsme vypravili Judu a Silu, aby vám to vyložili ještě ústně. Rozhodl totiž Duch svatý i my, že vám nemá být ukládáno žádné další břemeno kromě těchto nutných věcí: vyvarovat se toho, co bylo obětováno modlám, krve, masa z udušených zvířat a smilstva. Budete-li se těchto věcí chránit, jednáte správně. Buďte zdrávi.“

Druhé čtení: Zj 21,10-14.22-23

Anděl mě přenesl v duchu na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město, Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha a září Boží vznešeností. Jiskřilo jako nejvzácnější kámen, jako křišťálově průhledný jaspis. Mělo silné a vysoké hradby s dvanácti branami, na nich dvanáct andělů a jména nadepsaná na nich jsou jména dvanácti izraelských kmenů. Tři brány ležely k východu, tři brány k severu, tři brány k jihu a tři brány k západu. Městské hradby mají dvanáct základních kamenů a na nich dvanáct jmen dvanácti Beránkových apoštolů. Chrám jsem v něm však neviděl, neboť Pán Bůh vševládný a Beránek – to je jeho chrám. A toto město nemá zapotřebí ani slunce, ani měsíce, aby ho osvětlovaly, protože ho ozařuje Boží velebnost. Jeho světlem je Beránek.

Evangelium: Jan 14,23-29

Ježíš řekl svým učedníkům: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo a můj Otec ho bude milovat a přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mě nemiluje, nezachovává moje slova. A přece slovo, které slyšíte, není moje, ale mého Otce, který mě poslal. To jsem k vám mluvil, dokud ještě zůstávám u vás. Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého Otec pošle ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všechno ostatní, co jsem vám řekl já. Pokoj vám zanechávám, svůj pokoj vám dávám; ne ten, který dává svět, já vám dávám. Ať se vaše srdce nechvěje a neděsí. Slyšeli jste, že jsem vám řekl: ‘Odcházím’ a ‘zase k vám přijdu.’ Kdybyste mě milovali, radovali byste se, že jdu k Otci, neboť Otec je větší než já. Řekl jsem vám to už teď, dříve než se to stane, abyste uvěřili, až se to stane.“

Odcházím a zase k vám přijdu.


ZAMYŠLENÍ:

Mnohdy se nám, křesťanům, vyčítá, že se za dva tisíce let svět málo změnil. Že sice tvrdíme, že přišel Mesiáš, ale na světě je stále mnoho a mnoho zla. Ostatně ani v době Ježíšově to nebylo přece jiné. Ježíš chodil po Palestině, ale jen menší část lidí mu uvěřila. A římská okupační armáda ani po Ježíšově kázáni neodešla, ti, kdo druhé okrádali, to dělali dál, ti, kdo byli nespravedliví, pokračovali ve své činnosti a tak dále. Vypadá to pesimisticky? Jen na první pohled. Podívejme se do našeho evangelia. Ježíš zde mluví o třech darech, které dává svým učedníkům. Dává jim své slovo, dává jim svého Ducha a dává jim svůj pokoj. A s tímto obdarováním potom vcházejí do světa ti, kdo mu uvěřili a kdo tyto dary přijali. Což můžeme být i my. Můžeme, pokud nečekáme stále a stále od Ježíše něco jiného, něco, co nám ani nedal ani neslíbil. Nebo pokud nečekáme znovu a znovu od světa, že se změní, že se změní podle našich (jistě těch nejlepších) představ.

se tedy na tyto Ježíšovy dary. Především je to Ježíšovo slovo. Je to slovo osvobozující, slovo o Boží lásce a věrnosti, které vede na cestu následování Ježíše. Protože to není jen a pouze slovo lidské, ale protože je to slovo Boží v lidské podobě, je to slovo mocné. Platí o něm to, co už říká Bůh ve Starém zákoně skrze slovo proroka Izaiáše: "Mé slovo se ke mně nevrátí bez užitku ... vykoná vše, k čemu jsme je poslal" (srv. Iz 55,11). Není to tedy jen slovo, kterým bychom se mohli chlubit, jako ojedinělým poznáním. Není to slovo, kterým bychom mohli tlouci své bližní po hlavě, abychom je usvědčili z jejich omylů a špatností. Je to především slovo, které nás může osvěcovat, proměňovat a tak zachránit. Slovo věčného života, jak vyznal Petr (Jan 6,68). A toto slovo máme, podobně jako Maria zachovávat: a to ne jen jako respektovaný zákon, jako vnější normu, ale právě po vzoru Mariině je máme opatrovat ve svém srdci (Lk 2,51).

Další dar, který dává vzkříšený Ježíš, je pokoj. Pokoj, kterým zahrnuje své učedníky, ty, kteří mu nerozuměli, kteří ho opustili ve chvíli křižování, kteří se zdráhali uvěřit tomu, co říkaly ženy, když se setkaly s prázdným hrobem a se vzkříšeným Pánem. Pokoj, který znamená odpuštění i požehnání. Pokoj, který, jak říká evangelium, svět dát nemůže. Tento pokoj není klidem chvíle, ve které nás nikdo nevyrušuje. To není utišení, když odešla poslední návštěva s třemi rozdováděnými dětmi. To je pokoj s Bohem skrze Krista, chvíle, kdy víme, že jsme Bohem milováni a že jsme u něho v bezpečí. Boží dar, který - právě proto, že je Boží - svět dát skutečně nemůže. Tento pokoj přináší každé setkání se vzkříšeným Kristem: v jeho slově, ve svátostech, ve společenství křesťanů, v modlitbě.

A konečně je tu vrcholný dar, který vzkříšený Kristus slibuje a posléze i dává, a to je Duch svatý. Ten Duch, který nás uvede do celé pravdy, kterého posílá Otec, který křesťany naučí a připomene jim všechno to, co je Ježíš učil. Tento dar Ducha není člověkem ovlivnitelný, nemůžeme ho uchopit tak, jako jiné předměty, ale přece je to dar, který můžeme s vděčností přijmout a který v nás může mocně působit. Jinak totiž budeme bezmocní, i když třeba budeme mnohé znát a umět. Znovu a znovu totiž uvidíme, jak jsme bez této Boží výbavy slabí, jak jsme slabí vůči zlu ve světě, vůči moci lidské omezenosti a hlouposti, vůči tomu, co se zdá být nad lidské síly.

Podívejme se ale do našeho obyčejného života. Může se nám zdát, že tam máme jiné starosti a jiné problémy, než je to, o čem jsme zde uvažovali. Že tam nám dary jako je Boží slovo, Kristův pokoj a Duch svatý, mnoho nepomohou. Kdybychom viděli věci tak, byla by to téměř tragédie. Znamenalo by to, že chceme a dokážeme působit ve světě jen vlastními silami, že jednáme tak, jako by Ježíšovo vtělení nebylo. Jenže ono bylo, a tím se změnilo všechno. Ježíš Kristus, Boží Syn, vstoupil do lidských dějin a my, kdo jsme v něj uvěřili, bychom neměli vlastně už vůbec nic dělat bez něho, nejsme-li zcela nerozumní. Nebo alespoň nic z toho, na čem nám záleží, co považujeme za významné. Jinak totiž jednáme pod své možnosti, jinak zbytečně zůstáváme na úrovni těch, kdo nebyli Bohem přijati za vlastní!

Vraťme se tedy k našim úvodním otázkám. Je křesťanství ve světě k něčemu? Jsou Ježíšovy dary ve světě užitečné, působí? Ano, ano a ještě jednou ano - ale jen tam, kde je člověk přijme a kde s nimi spolupůsobí. Jako křesťané jsme k tomu vybráni, vyvoleni. Smíme tedy tuto šanci jen tak minout?

Odcházím a zase k vám přijdu.




PROSBY:

Kriste, pamatuj na svou církev, kterou jsi zbudoval na apoštolech a rozšířil po celém světě, a žehnej všem, kdo v tebe věří.

VÍTĚZI NAD SMRTÍ, VYSLYŠ NÁS.

Ty jediný můžeš uzdravit tělo i duši, ujmi se nás a uzdrav nás svou láskou.

VÍTĚZI NAD SMRTÍ, VYSLYŠ NÁS.

Dej nemocným úlevu a posilni je, aby je nezmohla malátnost.

VÍTĚZI NAD SMRTÍ, VYSLYŠ NÁS.

Pomoz těm, kdo trpí úzkostí nebo ponížením, a ujmi se těch, které tíží nedostatek.

VÍTĚZI NAD SMRTÍ, VYSLYŠ NÁS.

Svým křížem a vzkříšením jsi otevřel všem cestu k nesmrtelnosti, uděl našim zemřelým radost ve svém království.

VÍTĚZI NAD SMRTÍ, VYSLYŠ NÁS.

Odcházím a zase k vám přijdu.


Z komentáře svatého Cyrila Alexandrijského, biskupa, k druhému listu Korinťanům

(Cap. 5, 5 – 6, 2: PG 74, 942-943)

Bůh nás skrze Krista smířil a svěřil nám službu smíření

Ti, kteří mají závdavek Ducha a jsou bohatí nadějí na vzkříšení, ti se již jako přítomného dotýkají toho, co teprve očekáváme a říkají: od nynějška nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Vždyť všichni žijeme z Ducha, a nejsme vydáni zániku, který stíhá tělo. Zazářil nám totiž Jednorozený, a tak jsme byli přetvořeni k obrazu Slova, jež všemu dává život. Dokud panoval hřích, byli jsme zajisté svázáni pouty smrti, ale když nastoupila Kristova spravedlnost, záhubu jsme setřásli.
Nikdo tedy není odkázán na tělo, to jest na jeho slabost – k níž mezi jiným právem patří také zánik. Když apoštol říká, že nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek, hned dodává, maje před očima nemístné myšlenky některých lidí: Třebaže jsme Krista kdysi posuzovali podle lidských měřítek, teď už to neděláme. Přímo jako by chtěl říci: Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi, a pro život nás všech podstoupilo podle těla smrt. A právě takového jsme ho poznali; ale od nynějška už ho tak nepoznáváme. I když je totiž v těle, neboť třetího dne znovu ožil a je u nebeského Otce, přesto víme, že je víc než pouhé tělo: Kristus vzkříšený z mrtvých už neumírá, smrt nad ním už nemá vládu. Kdo umřel, umřel hříchu jednou provždy, a když žije, žije pro Boha.
Stal-li se tedy v tomto všem předchůdcem a vůdcem našeho života, pak máme kráčet v jeho stopách a nemít na mysli především čistě lidské, tělesné, ale to, co naši tělesnost přesahuje. Správně tedy slovutný Pavel dále říká: Když se tedy někdo stal křesťanem, je to nové stvoření. To staré pominulo, nové nastoupilo. Byli jsme totiž pro víru v Krista prohlášeni za spravedlivé, a tím pominulo naše prokletí. Neboť ten, který pro nás rozdrtil moc smrti, procitl znovu k životu. Tak jsme poznali, jaký je co do své přirozenosti, opravdu Bůh; tomu se klaníme v duchu a v pravdě a Syn je nám přitom prostředníkem, který od Otce z nebe světu žehná.
Proto velmi moudře říká veliký Pavel: Všecko to pochází od Boha; on nás smířil se sebou skrze Krista. Opravdu, ani tajemství vtělení, ani z něho plynoucí obnovení nejsou bez vůle Otcovy. Neboť skrze Krista jsme získali k němu přístup, jak sám Kristus říká: Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Takže opravdu to všecko pochází od Boha, který nás smířil skrze Krista a svěřil nám službu, abychom hlásali toto usmíření."


Sdílet

| Autor: Martin Kerhart | Vydáno dne 26. 05. 2019 | 1676 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Externí odkazy na nová on-line videa a audia (mp3):

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Hosting zajištuje apoštolát A.M.I.M.S., na jehož činnosti se podílí FATYM a Misionáři obláti P. Marie Neposkvrněné (OMI). Provozuje též TV-MIS.cz (on-line křesťanská internetová televize s programem na vyžádání - on-demand - zdarma) a připravuje i TV-MIS.com v ukrajinštině, ruštine a běloruštině.

Obsah tohoto webu je volně šiřitelný, není-li někde stanoveno jinak. - KONTAKTY NA NÁS - ADMINISTRACE