Milujte se navzájem.
5. neděle velikonoční
První čtení: Skutky apoštolů 14,21b-27
Pavel a Barnabáš se vrátili do Lystry, Ikónia a do Antiochie. Utvrzovali tam učedníky a povzbuzovali je, aby byli ve víře vytrvalí, protože do Božího království vejdeme jen tehdy, když hodně vytrpíme. V jednotlivých církevních obcích jim po modlitbě a postu ustanovili starší a poručili je Pánu, v kterého uvěřili. Potom prošli Pisídií a Pamfýlií a hlásali slovo Páně v Perge. Pak odešli do Atálie. Odtamtud odpluli lodí do Antiochie, kde byli kdysi doporučeni milosti Boží k dílu, které teď ukončili. Když tam přišli, svolali církevní obec a vypravovali, co všechno Bůh s nimi vykonal a jak otevřel bránu k víře pohanům.
Druhé čtení: Zjevení 21,1-5a
Já, Jan, viděl jsem nová nebesa a novou zemi – dřívější nebesa a dřívější země zmizely, ani moře už není. A uviděl jsem svaté město, nový Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha; bylo vystrojeno jako nevěsta okrášlená pro svého ženicha. A uslyšel jsem od trůnu mohutný hlas: „Hle – Boží stan mezi lidmi! Bůh bude s nimi přebývat; oni budou jeho lidem, a on – Bůh s nimi – bude jejich Bohem. On jim setře každou slzu z očí: nebude už smrt ani zármutek, nářek ani bolest už nebude, protože co dříve bylo, pominulo.“ A ten, který seděl na trůně, řekl: „Hle – všechno tvořím nové!“
Evangelium: Jan 13,31-33a.34-35
Když Jidáš odešel, Ježíš řekl: „Nyní je oslaven Syn člověka a Bůh je oslaven v něm. Je-li Bůh v něm oslaven, oslaví Bůh i jeho v sobě; ano, hned ho oslaví. Dítky, jen krátký čas jsem s vámi. Nové přikázání vám dávám: Milujte se navzájem; jak jsem já miloval vás, tak se navzájem milujte vy. Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít lásku k sobě navzájem.“
ZAMYŠLENÍ:
Jak dobře víme, že se máme navzájem milovat! Sotva je třeba aby nám to někdo říkal. Víme ovšem i další věc: jak je to těžké, milovat bližní. Milovat ty, kdo jsou jiní, zcela jiní než my, jiní, než by měli být, jiní, než jaké bychom je my chtěli mít. Opravdu, kdyby byli všichni podle našich představ, nedělalo by nám asi potíže milovat je. Jenže tohle nikdy nebude!
V našem dnešním úryvku z evangelia je ale kontrast, který bychom neměli přehlédnout. Jidáš vyšel ven z večeřadla, aby Ježíše zradil, a Ježíš právě v následné chvíli mluví o nutnosti naší vzájemné lásky. Ne proto, aby pokáral Jidáše, ale proto, aby ukázal, jak jedině lze jeho následovat. A sám ukazuje na svém chování, jak to vlastně myslí. Sám jde ve své lásce až do krajnosti: ve službě otroka nejen myje nohy, ale umírá jako trpící a věrný Boží služebník za hříchy všech.
Evangelium ovšem nemluví jen o nějakých ideálních situacích a vztazích. Je blízko životu, stojí v něm oběma nohama. Protože právě milování "velkých i docela maličkých Jidášů" je náš největší problém. Tedy těch lidí vůbec a křesťanů zvlášť, s nimiž nemůžeme souhlasit. Těch, o kterých jsme dokonce přesvědčeni, že ač se ke Kristu hlásí, kazí jeho dílo. Těch, kdo jdou jen za svými zájmy ... A přece: "milujte se navzájem ... jako jsem já miloval vás". Právě z tohoto posledního slova už není úniku. Milovat se tak, jak Ježíš miloval nás? Milovat tedy i za cenu ztráty života, milovat až na kříž? Není to příliš? Je! Na lidské poměry to je příliš, podle nás lidí je něco takového přehnané a nejspíš i zbytečné. To po nás přece nikdo nemůže chtít, řekneme si. Ano, nikdo po nás nechce a chtít nemůže, abychom svévolně ničili sami sebe, abychom si sami o své vůli vybírali cestu, která vede k našemu zničení. Bůh chce něco zcela jiného. Chce od nás, abychom přistoupili na to, že se budeme pokoušet o plnou, ideální lásku, o lásku na Boží úrovni uprostřed světa, který zdaleka ideální není. Jinými slovy: chce po nás, abychom neodpovídali na zničující moc zla také ničením, agresí, zlobou, ale naopak. Abychom odpovídali něčím, co tvoří nové věci a nové příležitosti. Tedy abychom odpovídali tvůrčí láskou, která vychází z Boha.
Nejsou to moc nadnesená slova? Neunikáme zde z reality života do krásné, ale jen a jen ideální představy? Asi ne. Vždyť je pravdou také to, co píše svatý Pavel v listě Římanům: "Boží láska je rozlita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán" (Řím 5,5). Tato láska není našim výtvorem, je to Boží dar, a to dokonce živoucí. Láska, vycházející z Ducha Božího, který nám byl darován, který Krista vzkřísil z mrtvých a který nás vzkřísí z mrtvých (srv. Řím 8,11).
Nejsme ale už v našich úvahách příliš vysoko nad zemí? Neuzemní nás nejbližší setkání s naším nesnesitelně upovídaným sousedem, kterého nemůžeme vystát? Nezhroutí se naše vysoké myšlenky při prvém setkání s někým, kdo nás pomluvil? Jistě, může se to stát. Může, ale nemusí. Jde totiž o jednu ryze praktickou věc. Jestli se budeme, jako většina lidí, bedlivě dívat na naše bližní, hodnotit je, jací jsou - a podle toho zjišťovat - jestli je můžeme nebo nemůžeme mít rádi. Anebo jestli se budeme dívat sami na sebe - ne proto, abychom obdivovali svou dokonalost, ale abychom objevili Boží lásku, vylitou skrze Ducha svatého v našem nitru. Jestli se budeme dívat na tu záplavu bohatství, kterou Bůh - bez našich zásluh a často i navzdory naší nechápavosti a naší křehkosti - dává do našeho nitra. Pokud to uděláme, zjistíme, že svět opravdu není a nebude ideální, ale že něco ideálního je v nás samotných: totiž Duch svatý, který v nás přebývá jako v chrámě. Potom se nám nebude zdát Ježíšův požadavek "milujte se navzájem" už tak nadlidsky veliký a nedosažitelný. Zjistíme, že můžeme víc, než si myslíme, než od sebe očekáváme. A to ne proto, že bychom byli tak skvěle výkonní, ale proto, že Bůh je věrný. Že Bůh, který jednou řekl, že vylije svého Ducha na všechny lidi (srv. Jl 3,1-5) to také dělá (srv. Sk 2,1-13). A to stále, znovu a znovu, na všechny, kdo Kristu uvěří, obrátí se, dají se pokřtít a jako dar přijmou Ducha svatého (srv. Sk 2,38).
Kriste, prosíme tě za tvou církev, posvěcuj ji, aby se u všech národů obnovilo tvé království.
SYNU ŽIVÉHO BOHA, OCHRAŇUJ SVŮJ LID.
Prosíme tě snažně za nemocné, zarmoucené, utlačované a za lidi bez domova, aby se jim dostalo útěchy a pomoci.
SYNU ŽIVÉHO BOHA, OCHRAŇUJ SVŮJ LID.
Prosíme tě za ty, kdo tě neznají a bloudí, dej, ať tě poznají a radují se z nového života.
SYNU ŽIVÉHO BOHA, OCHRAŇUJ SVŮJ LID.
Spasiteli náš, byls ukřižován, vstal jsi z mrtvých a přijdeš soudit svět, buď milostiv nám hříšníkům.
SYNU ŽIVÉHO BOHA, OCHRAŇUJ SVŮJ LID.
Prosíme tě za všechny, kdo žijí v tomto světě, a za všechny, kdo zemřeli s nadějí na vzkříšení.
SYNU ŽIVÉHO BOHA, OCHRAŇUJ SVŮJ LID.
Z komentáře svatého Cyrila Alexandrijského, biskupa, k listu Římanům
(Cap. 15, 7: PG 74, 854-855)
Dobrotivost nebes se rozšířila na všecky, celý svět je spasen
Ačkoli je nás mnoho, tvoříme jedno tělo, a jak je psáno, vůči sobě navzájem jsme jako údy. To Kristus nás váže v jednotu poutem lásky. On totiž spojil obě dvě části v jedno a zboural přehradu, která je dělila, když zrušil zákon s jeho příkazy a ustanoveními. Máme tedy všichni stejně na sebe navzájem myslet, a trpí-li něco jeden úd, mají tím trpět všecky údy, a je-li jeden úd oslaven, mají se z toho radovat všecky údy.
Proto přijímejte jeden druhého, jako i Kristus přijal vás k slávě Boží. Jeden druhého přijmeme, rozhodneme-li se mít na mysli věci druhých, poneseme-li též jeden břemena druhého a budeme-li zachovávat jednotu ve smýšlení spojeni poutem pokoje. Tak nás také Bůh přijal v Kristu. Pravdomluvný je přece ten, který řekl, že Bůh tak miloval svět, že za nás dal svého Syna. On byl totiž dán jako výkupné za život nás všech, zaplatil, co jsme dlužili smrti, a tak jsme ze smrti a hříchu vykoupeni. Apoštol objasňuje také smysl tohoto spásného činu, když říká, že se Kristus stal služebníkem obřezaných, aby se prokázalo, že Bůh je věrný. Neboť protože praotcům židů Bůh slíbil, že požehná jejich potomkům a rozmnoží je jako hvězdy na nebi, zjevil se zde v těle a stal se člověkem – ten, který je Bůh a zároveň Slovo, v jehož moci je bytí všeho stvoření a který jako Bůh působí, aby to, co je, bylo dobré. Přišel s tělem na tento svět, ne aby si nechal sloužit, ale jak sám říká, aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.
A vyznává, že přišel zjevně, aby splnil, co bylo slíbeno Izraeli. Vždy přece řekl: Jsem poslán jen k ztraceným ovcím domu izraelského." Proto Pavel neklame, když o něm říká, že se stal služebníkem obřezaných, aby potvrdil sliby dané otcům; že byl právě k tomu od Boha ustanoven. Stejně však také k tomu, aby se dostalo milosrdenství pohanům, tak aby i oni oslavili svého Spasitele a Vykupitele jako původce a stvořitele všeho. Tak se dobrotivost nebes rozšířila na všecky, neboť pohané byli přijati a tajemství moudrosti v Kristu se neminulo svým ušlechtilým cílem; namísto těch, kteří odpadli, je totiž z Božího slitování zachráněn celý svět.
