Liturgický rok

33. neděle v mezidobí

Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti navždy ty, které posvětil.











33. neděle v mezidobí

První čtení: kniha Daniel 12,1-3

Povstane Michael, veliký kníže, který chrání syny tvého lidu. To bude čas úzkosti, jaký nebyl od té doby, kdy povstaly národy, až do té doby. Tehdy bude zachráněn tvůj národ, každý, kdo bude zapsán v knize. Probudí se mnozí z těch, kteří spí v zemi prachu, jedni k věčnému životu, druzí k potupě, k hanbě navěky. Kteří byli poučeni, budou zářit jako zář oblohy, a ti, kteří mnohé přivedli ke spravedlnosti, jako hvězdy na věčné časy.

Druhé čtení: list Židům 10,11-14.18

Každý jiný kněz stojí denně ve službě a znovu a znovu přináší stejné oběti, které však vůbec nemají sílu, aby zahladily hříchy. Avšak Kristus podal za hříchy jednu jedinou oběť a pak se navždycky posadil po Boží pravici a teď už jen čeká, „až mu budou jeho nepřátelé položeni k nohám jako podnož“. Jedinou obětí totiž přivedl k dokonalosti navždy ty, které posvětil. Kde však je odpuštění hříchů, není už třeba oběti za hřích.

Evangelium: Marek 13,24-32

Ježíš řekl svým učedníkům: „V těch dnech, po velkém soužení, se zatmí slunce a měsíc přestane svítit, hvězdy budou padat z nebe a hvězdný svět se zachvěje. A tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblacích s velikou mocí a slávou. Potom pošle anděly a shromáždí své vyvolené ze čtyř světových stran, od konce země až po konec nebe. Poučte se z přirovnání o fíkovníku! Když se už jeho větve nalévají mízou a nasazují listy, poznáváte z toho, že léto je blízko. Stejně tak, až uvidíte, že se to děje, poznáte, že je blízko, přede dveřmi. Amen, pravím vám: Toto pokolení nepomine, dokud se to všechno nestane. Nebe a země pominou, ale má slova nepominou. O tom dni a o té hodině však neví nikdo, ani andělé v nebi, ani Syn, jenom Otec.“

Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.


PROSBY:

Stvořiteli vesmíru, vděčně přijímáme od tvé lásky počátek tohoto dne a připomínáme si tvé vzkříšení.

PANE, ŽIVOTE NÁŠ A NAŠE SPÁSO

Kéž nás dnes tvůj Duch, Dárce všeho dobra, naučí konat, co je ti milé a tvoje moudrost ať nás vždy vede.

PANE, ŽIVOTE NÁŠ A NAŠE SPÁSO

Dej nám, ať nás účast na dnešní bohoslužbě naplní velkou radostí, ať s radostí slyšíme tvé slovo a přijímáme tvé tělo.

PANE, ŽIVOTE NÁŠ A NAŠE SPÁSO

Z celé duše ti děkujeme za tvá nesmírná dobrodiní.

PANE, ŽIVOTE NÁŠ A NAŠE SPÁSO

Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.




Ze starokřesťanské homilie z II. století

(Cap. 1, 1 – 2, 7: Funk 1, 145-149)

Kristus chtěl zachránit to, co hynulo

Bratři, o Ježíši Kristu máme smýšlet tak jako o Bohu, jako o soudci živých i mrtvých, a pod svou spásou si nemáme představovat nic malého. Kdybychom si totiž představovali málo, také bychom doufali jen v malou odměnu. Ale ti, kdo své spáse rozumí takto, hřeší, a hřešíme i my, protože zapomínáme, odkud, kým a kam jsme byli povoláni a co pro nás snášel Ježíš Kristus, když za nás trpěl.
Čím se mu za to odměníme a jaké ovoce přineseme, aby se rovnalo tomu, co nám dal on? Kolik dobrodiní mu vlastně dlužíme? Vždyť on nám dal světlo, jako Otec nás nazval svými dětmi a zachránil nás, když jsme hynuli. Jakou chválu mu tedy připravíme a co mu dáme odplatou za to, co jsme dostali? Vždyť jsme byli duchovně slepí, klaněli jsme se kameni a dřevu, zlatu, stříbru a mědi, dílu lidských rukou; a celý náš život nebyl nic než smrt. Ačkoli jsme byli obklíčeni temnotami a měli zrak plný takové tmy, přece jsme prohlédli a z jeho vůle jsme zahnali mrak, který nás pokrýval.

Smiloval se totiž nad námi a spasil nás, neboť byl hluboce pohnut, když viděl, jak jsme plni bludu a záhuby a že nemáme žádnou naději na záchranu, leda skrze něho. A tak nás povolal z nebytí, neboť chtěl, abychom byli.

Raduj se, neplodná, která jsi nerodila, propukni v jásot a volej, která jsi nezakusila porodní bolesti, protože mnohem více dětí bude mít opuštěná, než ta, která má muže. Když se říká raduj se neplodná, která jsi nerodila, mluví se o nás, neboť dokud se naší církvi nedostalo dětí, byla neplodná. A když se říká volej, která jsi nezakusila porodní bolesti, znamená to, že se máme neodbytně obracet k Bohu v modlitbách a neumdlévat jako rodičky. Když se říká, že mnohem více dětí bude mít opuštěná, než ta, která má muže, myslí se tím náš lid, který se zdál být osiřelý a Bohem opuštěný, ale teď, když věříme, je nás najednou víc, než těch, kteří si mysleli, že vlastní Boha.

Jinde zase Písmo říká: Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky. To se říká proto, že hynoucí bylo třeba zachránit. Neboť veliké a podivuhodné není stavět to, co stojí, ale co padá. Tak i Kristus chtěl zachránit to, co hynulo; když jsme již hynuli, přišel a povolal nás, a zachránil mnohé.

Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.


ZAMYŠLENÍ:

Mnozí lidé mají dojem, že se ohromně osvobodili od pout, když ztratili představu nebe, pekla, soudu, konce světa (nejde zde jen o křesťany). Ale co se tím také stalo? Tento svět a tento život se staly jediným, s čím lidé počítají. Tento svět - to je tato drancovaná, znečišťovaná a jadernými zbraněmi několikrát zničitelná ne příliš velká planeta. Anebo dále - tento svět je neuvěřitelně prostorný, ale v podstatě mrazivě chladný, prázdný a v mnohém člověku nepřátelský (kosmické záření!) vesmír. Člověk dobře cítí, že víc než celý vesmír a celá planeta pro jeho spokojenost může znamenat lesík s rybníkem za vsí, malebné a milé místo, a aspoň jeden věrný člověk, který ho má rád. Ale obojí je nejisté, i toto minimum je ohroženo - divíme se, že strach je z nejvěrnějších průvodců v tomto civilizovaném světě a že mnohdy přerůstá do chorobných forem? Jistě, jsou lidé, kteří bezmezně věří člověku, přírodě, pokroku. Ale má-li člověk "oči k vidění", nemůže přehlédnout, že všechny tři tyto prvky se ještě nikdy v dějinách nestaly univerzálním lékem, ba co více, že byly a jsou mnohdy zdrojem utrpení a nejistoty.

A co tedy křesťan a co slovo Boží? Nemohu si pomoci, ale slovo Boží nestraší. Ukazuje světlý bod i v té nejtemnější budoucnosti. A nedělá si iluze o kvalitách tohoto světa. Boží slovo totiž, na rozdíl od mnoha dnešních lidí, zná větší svět, než je jen vesmír s naší planetou. Zná Boha a jeho "životní prostor", do něhož člověk ani zlo nezasahují, zná nebe. A nezná jen nebe nějak abstraktně, ale zná toho, v němž nebe, Boží království, Boží blízkost do světa přišla - zná Syna člověka. Ježíše ukřižovaného a vzkříšeného. A tak pro toho, kdo přijímá slovo Písma, nejsou vyhlídky světa ani růžové, ani beznadějné. A současnost pro něho nemůže být jen plná strachu. Ví, že se zlem, soužením, kterého se obává, počítá i Bůh. Ale ví také, že Syn člověka přijde s mocí a slávou. Že pošle své anděly a shromáždí své vyvolené. Nikdo se tedy neztratí, a "vyvolení budou zářit jako zář oblohy a jako hvězdy na věčné časy".

Věřící opravdu není pro své vědomí Boha, soudu, nebe, pekla, nesvobodný. Naopak - je osvobozován od strachu, a to mu umožňuje žít v tomto světě zodpovědně a lidsky důstojně.

Nebe a země pominou, ale má slova nepominou.



Sdílet

| Autor: Martin Kerhart | Vydáno dne 18. 11. 2018 | 193 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Externí odkazy na nová on-line videa a audia (mp3):

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Hosting zajištuje apoštolát A.M.I.M.S., na jehož činnosti se podílí FATYM a Misionáři obláti P. Marie Neposkvrněné (OMI). Provozuje též TV-MIS.cz (on-line křesťanská internetová televize s programem na vyžádání - on-demand - zdarma) a připravuje i TV-MIS.com v ukrajinštině, ruštine a běloruštině.

Obsah tohoto webu je volně šiřitelný, není-li někde stanoveno jinak. - KONTAKTY NA NÁS - ADMINISTRACE