Liturgický rok

32. neděle v mezidobí

Dala všechno, co měla, celé své živobytí. Dala všechno, co měla, celé své živobytí.







32. neděle v mezidobí

První čtení: 1. kniha Královská 17,10-16

Prorok Eliáš šel do Sarepty. Přišel k bráně města, a hle – jedna vdova tam právě sbírala dříví. Zavolal ji a řekl: „Prosím, dej mi trochu vody v nádobě, abych se napil.“ Když mu pro ni šla, zavolal na ni: „Vezmi s sebou také kousek chleba!“ Ona odpověděla: „Jako že je živ Hospodin, tvůj Bůh, nemám nic upečeného, ale jen hrst mouky v hrnci a trochu oleje ve džbánu. Právě sbírám pár kousků dřeva, pak půjdu a upeču z toho sobě i svému synu. Najíme se a umřeme.“ Eliáš jí řekl: „Buď bez starosti, jdi a udělej, jak jsi řekla. Nejdřív z toho upeč mně malou placku a přines mi to, pak půjdeš a upečeš sobě a svému synu. Neboť tak praví Hospodin, Bůh Izraele: Nevyprázdní se hrnec s moukou a neubude ve džbánu s olejem až do dne, kdy Hospodin sešle déšť na zemi!“ Ona tedy šla a udělala podle Eliášových slov a jedla ona, on i její syn po drahný čas. Z hrnce se mouka nevyprázdnila a ze džbánu oleje neubývalo podle Hospodinova slova, které promluvil skrze Eliáše.

Druhé čtení: list Židům 9,24-28

Kristus nevešel do svatyně, zbudované lidskýma rukama, která je jenom napodobeninou té pravé, ale do samého nebe, aby se teď staral o naše záležitosti u Boha. A není třeba, aby víckrát obětoval sám sebe, jako velekněz vchází do velesvatyně rok co rok s cizí krví, jinak by byl musel trpět už mnohokrát od stvoření světa. Ale zjevil se teď na konci věků jednou provždy, aby svou obětí odstranil hřích. A jako je lidem určeno, že musí jednou umřít, a pak nastane soud, podobně je tomu i u Krista: když byl jednou podán v oběť, aby na sebe vzal hříchy celého množství lidí, objeví se podruhé – ne už pro hříchy – ale aby přinesl spásu těm, kteří na něho čekají.

Evangelium: Marek 12,38-44

Ježíš učil zástupy: „Varujte se učitelů Zákona! Chodí rádi v dlouhých řízách, mají rádi pozdravy na ulicích, první sedadla v synagogách a čestná místa na hostinách; vyjídají vdovám domy pod záminkou dlouhých modliteb. Ty stihne tím přísnější soud.“ Potom se posadil proti chrámové pokladnici a díval se, jak lidé dávají do pokladnice peníze. Mnoho boháčů dávalo mnoho. Přišla také jedna chudá vdova a dala dvě drobné mince, asi tolik jako pár halířů. Zavolal své učedníky a řekl jim: „Amen, pravím vám: tato chudá vdova dala víc než všichni ostatní, kteří dávali do pokladnice. Všichni totiž tam dali ze svého nadbytku, ona však dala ze svého nedostatku. Dala všechno, co měla, celé své živobytí.“

Dala všechno, co měla, celé své živobytí.


PROSBY:

Díky tobě, Bože, za to, že zjevuješ svou moc ve všem stvoření a na běhu světa ukazuješ svou prozřetelnost.

BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.

Skrze svého Syna, hlasatele pokoje a vítěze na kříži, vysvoboď nás od zbytečného strachu a zoufalství.

BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.

Dej všem, kdo milují spravedlnost a snaží se o ni, ať poctivě spolupracují na budování světa v pravém míru.

BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.

Ujmi se utlačovaných, vysvoboď zajaté, potěš ubohé, dej chléb hladovějícím, posilni slabé, na všech učiň zjevným vítězství kříže.

BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.

Svého Syna mrtvého a pohřbeného jsi podivuhodně vzkřísil k slávě, dej, ať i naši zemřelí přejdou s ním do věčného života.

BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.

Dala všechno, co měla, celé své živobytí.


Z pastorační konstituce II. vatikánského sněmu o církvi v dnešním světě.

(Gaudium et spes, n. 78)

Jak budovat mír

Mír neznamená jenom to, že není válka, ani se neomezuje na pouhé úsilí o rovnováhu nepřátelských sil, ani nevzniká z panovačné nadvlády, nýbrž správně a výstižně označuje jako dílo spravedlnosti. Je plodem řádu, který ho božský Budovatel vložil do základů lidské společnosti a který mají lidé žíznící po stále dokonalejší spravedlnosti uvádět ve skutek. Obecné blaho lidstva je sice v podstatě řízeno věčným Božím zákonem, ale jeho konkrétní požadavky podléhají postupem času neustálým změnám; proto nebylo nikdy dosaženo míru jednou provždy, ale je ho třeba neustále budovat. A protože lidská vůle je mimoto nestálá a poraněná hříchem, vyžaduje úsilí o mír, aby každý vytrvale ovládal své vášně a aby legitimní autorita byla bdělá.

Ani to však nestačí. Takového míru se na zemi nedosáhne, nebude-li zajištěno osobní blaho a nebudou-li se lidé s důvěrou a z vlastní vůle mezi sebou dělit o bohatství ducha a tvůrčích schopností. Pevné odhodlání respektovat ostatní lidi a národy i jejich důstojnost a usilovné uskutečňování bratrství je pro budování míru naprosto nezbytné. Takže mír je také plodem lásky, která daleko překračuje to, co může poskytnout spravedlnost.
Pozemský mír pramenící z lásky k bližnímu je přitom obrazem a důsledkem míru Kristova, vyvěrajícího z Boha Otce. Vtělený Syn, Kníže pokoje, totiž skrze svůj kříž smířil všechny lidi s Bohem, obnovil jednotu všech v jednom lidu a v jednom těle, svým vlastním tělem zabil nenávist, a vyvýšen vzkříšením rozlil do lidských srdcí Ducha lásky.

Proto snažně vyzýváme všechny křesťany, aby žili podle pravdy a v lásce" a spojili se s opravdu mírumilovnými lidmi k vyprošení a uskutečnění míru. Týž duch nás nutí, abychom vyslovili uznání těm, kteří odmítají domáhat se svých práv násilím a uchylují se k takovým obranným prostředkům, jaké mají koneckonců po ruce i slabí, a pokud možno tak, aby se neporušovala práva ani povinnosti ostatních nebo celého společenství.

Dala všechno, co měla, celé své živobytí.
ZAMYŠLENÍ:

Tohle jednoduché vyprávění není tak jasným, jak se na první pohled zdá. Není to totiž příběh o tvrdých boháčích a ušlechtilém chuďasovi. (Zapomeňme v tuto chvíli na Jánošíka, který bohatým bral a chudým dával, zapomeňme na všechny sociálně motivované emoce, které nás vedou k oslavování nebo litování chudých a k opovržení bohatými.) To je srovnání dvou postojů, kdy člověk dává jen něco nebo kdy dává všechno. Když bohatí dávali do pokladnice mnoho, dělali dobře. Dávat z přebytku není samo o sobě ničím zlým. Ale když dávali z přebytku, zůstával jim základ, který bohatě stačil k obživě. Byli tedy nezávislí na Bohu. Stačili si. Lepší obraz člověka dneška bychom sotva našli. A ta vdova? Ona vlastně nikomu nepomohla. Udělala "jen" to, co považovala za nejlepší - dala vše, a tím dala svůj život do naprosté závislosti na Bohu. Tak totiž tehdy v Izraeli smýšleli - o život člověka se staral v zásadě Bůh (ne společnost), pokud síly někomu došly a nemohl pracovat, mohl doufat v Boží pomoc, byť rukama člověka. Ale i ten, kdo byl zdravý a pracoval, měl znát, co říká Ž 103/104 - měl znát, že vše je na Bohu závislé, a tedy i on sám.

Vraťme se ale k našemu evangeliu. Za tímto srovnáním postojů boháčů a vdovy bychom mohli najít srovnání dvou cest, které máme i my na vybranou. Cesta učitelů Zákona: dělají mnoho správných věcí. Ale svůj život mají závislý jen na své výkonnosti (oni dodržují Zákon, oni studují Zákon, oni se postí a dávají desátky) a na uznání lidí (12,38 - 40). A cesta Ježíšova: on dává vše, ne jen živobytí (jako vdova), ale sebe, svůj život - protože je zcela závislý na Otci. Za touto cestou Ježíš stojí a označuje ji za cestu pravého učednictví (např. Lk 14,23 - 33).

Zde opravdu nejde o sociální cítění. Vždyť dar vdovy, i dar bohatých nemá z dnešního běžného hlediska žádný praktický, sociální význam. Byl to dar, z něhož se kupovala zvířata pro zápalné oběti a chrámové potřeby. Nebyl to dar pro chudé! Ale za tím právě prosvítá z Písma známá a někdy těžko uvěřitelná skutečnost: Bůh chce tvé srdce. Nechce jen něco od tebe, ale chce tebe. Uděláš-li svůj život na něm zcela závislým, uděláš prostor pro lásku mezi ním a tebou. A udělat život na něm zcela závislý - to není neodpovědnost, ani lehká cesta. Podívejme se opět na Ježíše. A podívejme se na jeho matku Marii. Plná závislost na Otci. A plná odpovědnost - Bohu. A taky mnoho tíhy kříže. Ale prostor lásky bez hranic.

Uvažme zcela upřímně, že se nám toto možná dobře poslouchá, ale nesnadno žije. Několik staletí se člověku v Evropě vtloukáno do hlavy, že musí být nezávislým - na králi, na Bohu, na počasí, na úrodě, na přírodě, na všem možném. Má si vše podrobit, vše ovládnout, a tak se stát nezávislým. Ale co on - co člověk sám? Je pak opravdu nejšťastnějším? Je cesta maximální nezávislosti opravdu cestou do ráje, nebo je to opožděná puberta ve větších rozměrech? Vdova před námi stojí jako výzva. Ježíš před námi stojí jako výzva: lze se vzdát všeho, i života. Ne z rezignace, ale z lásky a důvěry. Vzdát se ve prospěch plné lásky k Bohu. Patří k tomu ovšem pak i kříž, to nesmlčme. Ale kdo z mocných, bohatých a nezávislých tohoto světa byl tak šťastný, jako svatý František? Kdo z nich dovedl napsat Píseň o slunci? Kdo z nich by mohl dát poučení o dokonalé radosti, jako on dal bratru Lvovi? A kdo dovede lépe přijmout Krista než chudí, kteří snesou svou závislost na úrodě, na počasí, a nehledají za každou cenu cestu k nezávislosti?


Sdílet

| Autor: Martin Kerhart | Vydáno dne 11. 11. 2018 | 247 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Externí odkazy na nová on-line videa a audia (mp3):

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Hosting zajištuje apoštolát A.M.I.M.S., na jehož činnosti se podílí FATYM a Misionáři obláti P. Marie Neposkvrněné (OMI). Provozuje též TV-MIS.cz (on-line křesťanská internetová televize s programem na vyžádání - on-demand - zdarma) a připravuje i TV-MIS.com v ukrajinštině, ruštine a běloruštině.

Obsah tohoto webu je volně šiřitelný, není-li někde stanoveno jinak. - KONTAKTY NA NÁS - ADMINISTRACE