Liturgický rok

31. neděle v mezidobí

Dala všechno, co měla, celé své živobytí. Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.








31. neděle v mezidobí

První čtení: Deuteronomium 6,2-6

Mojžíš řekl lidu: „Boj se Hospodina, svého Boha, a zachovávej všechny jeho zákony a příkazy, které já ti přikazuji – ty, tvůj syn a syn tvého syna – po všechny dny svého života, abys byl dlouho živ. Slyš, Izraeli, svědomitě je zachovávej, aby se ti dobře vedlo, abyste se velmi rozmnožili, jak to slíbil Hospodin, Bůh tvých otců, že ti dá zemi oplývající mlékem a medem. Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým srdcem, celou duší a celou svou silou! Ať tato slova, která ti dnes přikazuji, zůstanou v tvém srdci!“

Druhé čtení: 1. list Židům 7,23-28

Bratři! V době starozákonní se mnozí stávali kněžími, protože umírali, a nemohli tedy jimi být stále; Ježíš však je navěky, a proto jeho kněžství nepřechází na někoho jiného. Proto také je schopen přinést navždy spásu těm, kdo skrze něho přicházejí k Bohu, neboť je stále živ, aby se za ně přimlouval. Ano, právě takového velekněze jsme potřebovali: aby byl svatý, nevinný, neposkvrněný, oddělený od hříšníků, vyvýšený nad nebesa, který nemá zapotřebí, jako jiní velekněží, stále a stále podávat oběti nejprve za hříchy vlastní a teprve potom za hříchy lidu. Ježíš to učinil jednou provždy, když sám sebe přinesl v oběť. Zákon totiž ustanovuje za vele-kněze lidi, kteří jsou podrobeni slabosti; ale ona přísaha – pozdější než Zákon – ustanovuje Syna, který dosáhl dokonalosti navždy.

Evangelium: Marek 12,28b-34

Jeden z učitelů Zákona přistoupil k Ježíšovi a zeptal se ho: „Které přikázání je první ze všech?“ Ježíš odpověděl: „První je toto: ‘Slyš, Izraeli! Hospodin, náš Bůh, je jediný Pán. Proto miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou myslí a celou svou silou.’ Druhé je toto: ‘Miluj svého bližního jako sám sebe.’ Žádné jiné přikázání není větší než tato.“ Učitel Zákona mu na to řekl: „Správně, Mistře, podle pravdy jsi řekl, že on je jediný a není jiného kromě něho a milovat ho celým srdcem, celým rozumem a celou silou a milovat bližního jako sám sebe je víc než všechny oběti a dary.“ Když Ježíš viděl, že učitel Zákona odpověděl rozumně, řekl mu: „Nejsi daleko od Božího království.“ A nikdo se už neodvážil dát mu nějakou otázku.

Dala všechno, co měla, celé své živobytí.


PROSBY:

Děkujeme ti, že jsme skrze Krista získali všechno bohatství, bohatství nauky i poznání.

BOŽE, TY JSI NADĚJE SVÉHO LIDU.

Dej svou moudrost těm, kdo rozhodují o veřejných záležitostech, ať u tebe hledají radu, aby se ti líbily jejich myšlenky i skutky.

BOŽE, TY JSI NADĚJE SVÉHO LIDU.

Ty inspiruješ umělce, aby svým nadáním odhalovali tvou slávu, dej, ať z jejich díla čerpá svět naději a radost.

BOŽE, TY JSI NADĚJE SVÉHO LIDU.

Ty nedopouštíš, abychom byli pokoušeni nad naše síly, posiluj tedy slabé a pozvedej skleslé.

BOŽE, TY JSI NADĚJE SVÉHO LIDU.

Tvůj Syn přislíbil, že vstaneme k životu v poslední den, nezapomínej navěky na ty, kdo již zemřeli.

BOŽE, TY JSI NADĚJE SVÉHO LIDU.

ZAMYŠLENÍ:

Většinou jen úzkostné povahy si žádají další a další předpisy, příkazy a nařízení. Jinak mívá většina lidí tohoto artiklu až dost. A tak nás pak může i překvapit, že tak vznešená věc, jako je láska, je dávána jako přikázání. Je to vůbec možné? Je, pokud jsme ochotni chápat řeč dnešního evangelia o přikázáních ve smyslu, jaký měla v židovském prostředí, v prostředí Starého zákona. Tam totiž nebyl Boží příkaz v žádném případě chápán jako něco omezujícího, ale jako největší moudrost. A znát Boží příkaz, Boží radu či směrnici pro život, bylo bohatství. Celý jeden dlouhý žalm je tomuto tématu věnován (Ž 118/119). Zákoník, který přišel k Ježíši, zjevně nepřišel se špatným úmyslem. Protože viděl, jak Ježíš moudře odpověděl jeho kolegům, přijde se zeptat na největší přikázání - tedy na něco, co jistě nesmí přehlédnout, na něco, co je nejpodstatnějším ukazatelem cesty. Ptá se na dobrou cestu - a dostane se mu v tom poučení. To poučení není nové, slyší příkazy, které zná a které zřejmě sám považuje za důležité. Ale pro nás je důležité, že tyto příkazy jsou Ježíšem nejen stvrzeny, ale i vrcholně interpretovány. Ne už ovšem slovy, ale činem. Ježíš na svém životě ukazuje, co to je, milovat Boha celou svou silou, a milovat bližního jako sebe.

Ukazuje především základní podmínku obou "velkých lásek" - to je to, co stručně vyjadřuje svatý Pavel v listě Filipanům (2,5-11): vyprázdnění, svoboda od sebe sama. To není popření sebe tak, že by člověk měl sebe sama v nenávisti, to by nemohl milovat vlastně nikoho. To je překonání největší překážky duchovního života v člověku, kterou je sebestřednost. Samozřejmě, že k překonání této překážky nemůžeme jít jen vlastními silami. Z ulity našeho vlastního já nás nemá vytáhnout násilí a nemůže nás vytáhnout jen naše vlastní vůle. Z této ulity nás může vyvádět jen živý Bůh, jeho láska zadarmo daná. V 1. listě Janově čteme: "V tom spočívá láska, ne že my jsme napřed milovali Boha, ale že on si zamiloval nás" (1 Jan 4, 10). Začne-li tedy člověk na tuto lásku odpovídat, začíná se sám poněkud "ztrácet". A měl by s tím souhlasit a podporovat to. Potom pochopí, že velké přikázání lásky k Bohu není dalším břemenem mezi mnoha jinými, ale že je skvělým potvrzením cesty už nastoupené, že je to povzbuzení k něčemu, co by mělo celý život probíhat a co může celý život růst - k důvěryplné a nesmírně vzácné stále rostoucí lásce mezi člověkem a Bohem.

Druhé přikázání nelze od prvního oddělit, to je zřejmé. Ale nelze ho ani s prvním zaměnit prostě proto, že nelze jen tak zaměnit Boha a člověka - jako je od sebe nelze také absolutně oddělit. A toto druhé přikázání snad ještě více potřebuje naše "vyprázdnění se", naše osvobození se od sebe. Člověk je skutečně stvořen pro lásku, berme tuto větu ne romanticky, ale střízlivě a opravdově. A každý hledá, koho by mohl milovat, i naprostý asociál. Ale mnohdy nachází člověk jen sebe, miluje tedy zoufale sebe. Je neschopen vyjít ze sebe, a proto nemůže být spokojen a nasycen. Jako je egocentrismus a narcisismus protivný a pro druhé škodlivý, tak je často pro toho, kdo je jím nemocen, zoufalým břemenem a vězením, tragédií. Co zde zmůže lidská láska? Rozhodně ne všechno! Druhý člověk, i ten do sebe zakuklený, potřebuje lásku člověka. Ale jakou? Takovou, která je v řádu Božím. Tedy lásku někoho, kdo je schopen milovat jako sebe sama. Ne jako Boha. A kdo je schopen milovat sebe sama, a proto je schopen zdravě milovat i bližního. Láska toho, kdo má sebe v nenávisti, není obšťastňující a léčící, je velmi a velmi problematická. Ale i tehdy, když člověk miluje druhého tak, jak má, není jeho láska všemocná, to si musíme jasně uvědomit. Úplně léčící je jen láska Boží: "Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný" (Jan 3, 16). To člověk o sobě říci nemůže. Ale tato láska tu je, a proto je obojí přikázání lásky v evangeliu cestou, která je schůdná a která je královská.

Dala všechno, co měla, celé své živobytí.



Sdílet

| Autor: Martin Kerhart | Vydáno dne 04. 11. 2018 | 109 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Externí odkazy na nová on-line videa a audia (mp3):

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Hosting zajištuje apoštolát A.M.I.M.S., na jehož činnosti se podílí FATYM a Misionáři obláti P. Marie Neposkvrněné (OMI). Provozuje též TV-MIS.cz (on-line křesťanská internetová televize s programem na vyžádání - on-demand - zdarma) a připravuje i TV-MIS.com v ukrajinštině, ruštine a běloruštině.

Obsah tohoto webu je volně šiřitelný, není-li někde stanoveno jinak. - KONTAKTY NA NÁS - ADMINISTRACE