Liturgický rok

30. neděle v mezidobí

Miluj Pána, svého Boha... ‚Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí‘... ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.









30. neděle v mezidobí

První čtení: kniha Exodus 22,20-26

Toto praví Hospodin: „Nesužuj přistěhovalce a neutiskuj ho, neboť sami jste byli přistěhovalci v egyptské zemi. Neubližujte vdově a sirotku. Kdybys jim ublížil, že by si mně stěžovali, uslyším jejich stížnost, můj hněv vzplane, zahubím vás mečem, a vaše ženy budou vdovami a vaši synové sirotky. Půjčíš-li peníze někomu z mého lidu, chudákovi, který bydlí vedle tebe, nechovej se k němu jako lichvář. Nežádej od něho úrok. Vezmeš-li si jako zástavu plášť svého bližního, vrať mu ho do západu slunce. Je to pro něho jediná pokrývka, plášť pro jeho tělo. V čem by měl spát? Bude-li si mně stěžovat, uslyším ho, neboť jsem soucitný.“

Druhé čtení: 1. list Soluňanům 1,5c-10

Bratři! Vy sami víte, jak jsme se chovali mezi vámi kvůli vám. A vy jste napodobovali nás i Pána, přijali jste nauku v mnohém soužení, s radostí Ducha svatého, takže jste se stali vzorem pro všechny věřící v Makedonii a Achaji. Od vás se přece slovo Páně rozšířilo nejen po Makedonii a Achaji, ale i po všech místech se roznesla zpráva o tom, že jste uvěřili v Boha, takže my o tom už nemusíme nic říkat. Vždyť tam lidé sami o tom vypravují, jakého přijetí se nám u vás dostalo a jak jste se od model obrátili k Bohu, abyste sloužili Bohu živému a pravému a vyčkávali z nebe jeho Syna, kterého vzkřísil z mrtvých, totiž Ježíše; ten nás vysvobozuje od blížícího se Božího hněvu.

Evangelium: Matouš 22,34-40

Když se farizeové doslechli, že Ježíš umlčel saduceje, shromáždili se a jeden z nich, znalec Zákona, ho chtěl uvést do úzkých a zeptal se: „Mistře, které přikázání je v Zákoně největší?“ Odpověděl mu: „‚Miluj Pána, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“

Miluj Pána, svého Boha...


PROSBY:

Pane Ježíši, ranní modlitbou oslavujeme tvé zmrtvýchvstání, ať náš den prozáří naděje, která pramení z tvé slávy.

DEJ, PANE, AŤ VYTRVÁME NA TVÉ CESTĚ.

Pane, přijmi naše dobré úmysly a předsevzetí jako prvotiny tohoto dne.

DEJ, PANE, AŤ VYTRVÁME NA TVÉ CESTĚ.

Uděl nám, ať dnes rosteme v tvé lásce, aby všechno prospívalo k dobru našemu i všech lidí.

DEJ, PANE, AŤ VYTRVÁME NA TVÉ CESTĚ.

Pane, dej, ať tak svítí naše světlo před lidmi, aby viděli naše dobré skutky a velebili nebeského Otce.

DEJ, PANE, AŤ VYTRVÁME NA TVÉ CESTĚ.

ZAMYŠLENÍ:

Může člověk vůbec někoho milovat "na rozkaz", tedy podle příkazu, z donucení? Srdci přece nejde poručit! Jak je to tedy s tímto "přikázáním lásky"?

Aby člověk dobře porozuměl, musí nejprve dobře pochopit obsah slova "přikázání", jak mu totiž Písmo samo rozumí. Přikázání je stanovisko vůle, požadavek, směrnice milujícího Boha nedokonalému, ale Bohem milovanému člověku. Je to tedy něco, co je člověku ku pomoci, co ho má osvobodit od tápání a od zla, rozvinout jeho život. K plnění Božích příkazů není člověk nucen, přesto jsou to pro něj směrnice vrcholně závazné, protože je dává ten, kdo svrchovaně miluje a kdo ví a chápe.

Kam nás tedy tato dvě přikázání vedou? Ukazují základní, nejzávažnější rysy člověkova postoje v životě. Vůči Bohu není základním postojem "boj se", "klaň se", "poslouchej" apod., ale: "Miluj!" Tedy vyjdi ze sebe, dej se, otevři se, spoj se co nejhlouběji s Bohem. Udělej jeho samotného vrcholným měřítkem smyslu, náplně, hodnoty života. Spoj svůj život s jeho životem, vůlí, láskou, neodvolatelně, plně věrně. Je to snadné? Jde to? Možná, že většina z nás zažila ta období velkého, svatého nadšení, kdy se nám jako dospívajícím či dospělým víra ukázala v novém, krásném světle, kdy jsme poprvé pocítili, jak úžasný je Bůh, kdy pro nás nebylo nic těžké, kdy jsme láskou jen hořeli... Zmizelo to? Většinou (doufám!) ano. Protože v tomto sladkém opojení není možno trvale žít! Nastoupí ale potom jen šeď, průměrnost, nebo dokonce beznaděj? Někdy ano, ale nemusí to tak být. Protože po tomto oslnivém začátku (a člověk neví, že je to jen začátek, neuvědomuje si to!) přichází cesta poznávání Boha. Je to podobné, jako zážitek Exodu pro Izraelity. Vyvedení mořem, zkáza Egypťanů - to byl oslnivý, fantastický zážitek. Ale po něm nepřišel rajský stav, nýbrž únavná, dlouhá cesta pouští, na níž nebyla voda, nebylo jídlo, ale při níž trvala Boží blízkost, při níž se Izrael učil Boha znát. A teprve z tohoto klopotně získaného poznání mohla vyrůst bezmezná důvěra, oddanost, láska.

Také naše láska roste z podobného klopotného, postupného poznávání Boha. Poznávám jej z jeho slova - z Bible, z modlitby, ze zážitků všedního obyčejného života. Pod slupkami všednosti a mnohé nesmyslnosti nám - máme-li pro to otevřené oči i srdce - může vyrůstat pomalu porozumění Bohu, obraz jeho pravé "tváře" - a z toho všeho zralá, zkušená (byť na první pohled málo nápadná) láska. Právě toto poznávání Boha je podmínkou k plnému, trvalému milování Boha, které není jen přechodným silným citovým vzrušením, ale které je hloubkou i vrcholem toho nejlepšího v člověku.

A jak je to s láskou k člověku? Je to vlastně dost podobné, jako s láskou k Bohu, je tu ale jeden zásadní rozdíl: člověka máme milovat jako sebe a ne jako Boha! Stane-li se člověk člověku až "nadlidsky" vším (ať už člověk živý nebo zesnulý), stane-li se mu úplnou náplní života, je to zlé, i kdyby byl ten, kdo takto miluje, sebezbožnější. Nejde zde o to, že by Bůh svým příkazem "milovat jako sebe samého" (a tedy ne jako Boha) chtěl pro sebe udržet prvenství. Jde o to, že člověk je prostě člověkem a ne Bohem, a proto není možné jej takto "přetížit" tím, že si jej do role Boží postavíme. A ten, kdo to přes to udělá, je nakonec zklamán, zničen, doplácí na to.

Milovat člověka ovšem předpokládá - podobně jako láska k Bohu - ochotu člověka vytrvale poznávat. Jen ten, kdo poznává, může také rozumět a jeho láska je potom tvořivým prvkem v osobnosti druhého.

I když každý člověk je schopen se pro druhého nadchnout, je schopen se zamilovat, neznamená to automaticky, že je také schopen zralé zodpovědné lásky, že je schopen opravdu milovat Boha nade všechno a bližního jako sebe. Tomu se totiž člověk musí učit - a někdy s vynaložením značného úsilí a značné trpělivosti.

Miluj Pána, svého Boha...



Sdílet

| Autor: Martin Kerhart | Vydáno dne 29. 10. 2017 | 149 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Externí odkazy na nová on-line videa a audia (mp3):

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Hosting zajištuje apoštolát A.M.I.M.S., na jehož činnosti se podílí FATYM a Misionáři obláti P. Marie Neposkvrněné (OMI). Provozuje též TV-MIS.cz (on-line křesťanská internetová televize s programem na vyžádání - on-demand - zdarma) a připravuje i TV-MIS.com v ukrajinštině, ruštine a běloruštině.

Obsah tohoto webu je volně šiřitelný, není-li někde stanoveno jinak. - KONTAKTY NA NÁS - ADMINISTRACE