Liturgický rok

3. neděle velikonoční

Což nám nehořelo srdce... "Pokoj vám!"










3. neděle velikonoční

První čtení: Skutky apoštolů 3,13-15.17-19

Petr promluvil k lidu: "Bůh Abrahámův, Izákův a Jakubův, Bůh našich praotců oslavil svého služebníka Ježíše, kterého jste vy sice vydali a kterého jste se zřekli před Pilátem, ačkoliv on rozhodl, že ho propustí. Vy jste se zřekli Svatého a Spravedlivého, a vyprosili jste si milost pro vraha. Původce života jste dali zabít, ale Bůh ho vzkřísil z mrtvých, a my jsme toho svědky. Já ovšem vím, bratři, že jste to udělali z nevědomosti, a stejně tak i vaši přední muži. Bůh to však dopustil, aby se tak splnilo, co předem oznámil ústy všech svých proroků, že jeho Pomazaný musí trpět. Obraťte se tedy a dejte se na pokání, aby vaše hříchy byly zahlazeny."

Druhé čtení: 1. list Janův 2,1-5a

Moje milé děti! Toto vám píšu, abyste nehřešili. Zhřeší-li však někdo, máme přímluvce u Otce: Ježíše Krista spravedlivého. On je smírnou obětí za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa. Podle toho víme, že jsme ho poznali, když zachováváme jeho přikázání. Kdo tvrdí: "Znám ho", ale jeho přikázání nezachovává, je lhář a není v něm pravda. Kdo však jeho slovo zachovává, v tom je Boží láska opravdu přivedena k dokonalosti.

Evangelium: Lukáš 24,35-48

Dva učedníci vypravovali, co se jim přihodilo na cestě a jak Ježíše poznali při lámání chleba. Když o tom mluvili, stál on sám uprostřed nich a řekl jim: "Pokoj vám!" Zděsili se a ve strachu se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: "Proč jste rozrušeni a proč vám v mysli vyvstávají po-chybnosti? Podívejte se na mé ruce a na mé nohy: vždyť jsem to já sám! Dotkněte se mě a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jak to vidíte na mně." A po těch slovech jim ukázal ruce a nohy. Pro samou radost však tomu pořád ještě nemohli věřit a jen se divili. Proto se jich zeptal: "Máte tady něco k jídlu?" Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a před nimi pojedl. Dále jim řekl: "To je smysl mých slov, která jsem k vám mluvil, když jsem ještě byl s vámi: že se musí naplnit všechno, co je o mně psáno v Mojžíšově Zákoně, v Prorocích i v Žalmech." Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: "Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých a v jeho jménu bude hlásáno obrácení, aby všem národům, počínajíc od Jeruzaléma, byly odpuštěny hříchy. Vy jste toho svědky."

Což nám nehořelo srdce...


ZAMYŠLENÍ:

Texty o setkání se Vzkříšeným se pohybují na pomezí mezi "uvěřitelným a neuvěřitelným", obvyklým a neobvyklým, mezi tím, co známe, a mezi tím, co náš svět zcela přesahuje. Nebo jinak řečeno: Ježíšovo vzkříšení je něco, co přesahuje oblast naší zkušenosti (je to transcendentální skutečnost), a proto mohou vyprávění o setkání se Vzkříšeným zachytit jen něco z celku této vše přesahující skutečnosti, lidskými pojmy ne zcela vypověditelné.

Všimněme si, že v žádném setkání se Vzkříšeným nepřichází Ježíš "na žádost" učedníků, že ho nijak "nevyvolávají". Přichází vždy ze své vůle, lépe: nečekaně se objevuje. A sám vyzývá učedníky, aby se přesvědčili, že je to on sám (dotkněte se mě!). Tím je dán také důraz na realitu (ne snovost) Ježíšova nového života.

Pro nás, kdo jsme odchováni myšlenkami o samostatné existenci duše po smrti, se mohou zdát texty o vzkříšení až příliš "přízemní", hmotné. Ale je třeba si uvědomit, že Židé vcelku neměli představu o samostatné existenci duše jako samostatné duchovní substance. Pro ně byla hmotná a duchovní stránka člověka jednotou. Buď člověk "měl duši a tělo", a tedy žil, nebo zde byla mrtvola, člověk tedy odešel do šeolu (říše stínů, podsvětí), a to znamenalo, že vlastně nežil. Proto důraz evangelia na to, že hrob byl prázdný (tedy mrtvola tam nebyla, byla proměněna, Ježíš žil).

V řadě velikonočních textů (i v našem) je zmínka o Ježíšově jídle s učedníky nebo před učedníky. Ve světě Nového zákona to má hlubší význam než jenom demonstrace Ježíšova skutečného života: společné jídlo je výrazem společenství těch, kdo spolu jí (tedy Ježíše s učedníky). Je to také poukaz na nejvýznamnější společné jídlo prvotní církve, totiž na Eucharistii. A do třetice je obrazem mesiánské hostiny (viz starozákonní texty na toto téma).

Jak asi Ježíš "otevřel učedníkům mysl, aby rozuměli Písmu"? Lze tu myslet na dar Ducha. Ale také na to, že ti, kdo se setkali s neuvěřitelnou a vše převracející skutečností vzkříšení, chápali vše to, co doposud znali (Starý zákon, Ježíšovo pozemské kázání) nově, že právě vzkříšení bylo klíčem k novému porozumění.

Poslední věty našeho úryvku jsou jakýmsi programem působení církve: bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů, a to všem národům. Právě tento úkol církve je asi třeba dnes nově promyslet. Samotná struktura tohoto konání je asi stále stejná, mohla by být asi takováto:

- označení (oddělení) pravdy a lži, dobra a zla.
- zvěst o Boží lásce, která zve k odpuštění a odpouští.
- možnost být zproštěn vin.
- samo uvěření, odpuštění, život z milosti.


Ale jaká je náplň této struktury dnes? Jak a v čem dnes může člověk, i nevěřící člověk, poznat hřích, totiž poznat vinu, za niž je sám odpovědný? Kde a jak potom hledá odpuštění? Je schopen vůbec s ním počítat? A nakonec - je skutečně konkrétní církev, v níž žijeme, hlasatelem pokání a odpuštění, jak to vidí evangelium nebo jak to rozvádí encyklika Jana Pavla II. o Božím milosrdenství Dives in misericordiae? Být hlasatelkou odpuštění a pokání, asi vyžaduje od církve odvahu být církví chudou (tedy ne - mocnou, ne - vládnoucí, ne - vždy chválenou) a být církví pravdivou, která se sama v sobě i kolem sebe snaží rozlišovat pravdu od lží, "padni komu padni". Má-li toto všechno být v církvi, nemůže se to do ní dostat jinak než přes naše životy.

Což nám nehořelo srdce...


Z »První apologie« od svatého Justina, mučedníka

(Cap. 66-67: PG 6, 427-431)

Slavení eucharistie

Tomuto pokrmu říkáme eucharistie, díkůvzdání. Nesmí na něm mít účast nikdo jiný než ten, kdo věří v pravdivost našeho učení, kdo byl omyt koupelí na odpuštění hříchů, koupelí znovuzrození, a kdo žije tak, jak nám to odkázal Kristus.
Nepřijímáme tu totiž obyčejný chléb a obyčejný nápoj; ale jak jsme byli poučeni, právě takovým způsobem, jakým byl náš spasitel Ježíš Kristus skrze Boží slovo učiněn tělem, a měl tělo a krev pro naši spásu, je tělem a krví vtěleného Ježíše také tento pokrm, nad nímž byla skrze jeho slovo pronesena modlitba díkůvzdání a z něhož se proměnou živí naše těla a naše krev.
Apoštolové totiž ve svých pamětech, které nám předali a které nazýváme evangelia, sdělili, že jim Ježíš dal následující příkaz: Když vzal do rukou chléb a vzdal Bohu díky, řekl: ‚To konejte na mou památku; toto je mé tělo.‘ A podobně když vzal do rukou kalich a vzdal Bohu díky, řekl: ‚Toto je má krev.‘ A že to svěřil pouze jim. A my už si to od té doby stále navzájem připomínáme. Přitom ti z nás, kteří mají nějaký majetek, přispívají všem potřebným; a jsme stále pospolu. A při všem, co obětujeme, velebíme Stvořitele veškerenstva skrze jeho Syna Ježíše Krista a skrze Ducha svatého.
V den, kterému se říká den Slunce (tj. v neděli), se všichni, ať přebývají ve městech nebo na venkově, shromažďují na jednom místě a čte se z pamětí apoštolů nebo ze spisů proroků, dokud je možno. Potom, když předčítající skončí, pronese představený řeč, v níž napomíná a vybízí k napodobování všeho toho krásného.
Potom všichni společně vstaneme a nahlas se modlíme. A jak jsme o tom již dříve mluvili, když naše modlitby skončí, přináší se chléb a víno s vodou. Dále se hlasitě modlí představený, a vzdává Bohu díky, jak je mu dáno, a lid na to přisvědčuje slovem »amen«. Každý pak dostává a přijímá z pokrmu díkůvzdání a nepřítomným se posílá po jáhnech. Zámožní dobrovolně dávají podle vlastního uvážení, každý, co uzná za vhodné. To, co se takto sebere, se ukládá u představeného, a ten pak z toho vypomáhá sirotkům a vdovám i lidem, kteří pro nemoc nebo z nějaké jiné příčiny trpí nedostatkem, také uvězněným a cizincům, kteří tam zavítali na svých cestách, prostě stará se vůbec o všechny, kdo jsou v nouzi.
Toto shromáždění konáme všichni společně v den Slunce předně proto, že je to den, v němž Bůh změnil tmu a beztvarou hmotu a stvořil svět, a dále proto, že v tento den vstal náš spasitel Ježíš Kristus z mrtvých. Neboť den před Saturnovým dnem (tj. před sobotou) ho ukřižovali a den po Saturnově dni, to jest v den Slunce, se zjevil svým apoštolům a učedníkům a naučil je tomu, co jsme i vám předložili k úvaze.

Což nám nehořelo srdce...


PROSBY:

Kriste, světlo a spáso všech národů, naplň nás ohněm svého Ducha, ať vydáváme svědectví o tvém vzkříšení.

VÍTĚZNÝ KRÁLI, VYSLYŠ NÁS.

Ať vyvolený národ v tobě pozná očekávaného Mesiáše a celý svět ať pozná tvou velikou slávu.

VÍTĚZNÝ KRÁLI, VYSLYŠ NÁS.

Pomáhej nám, ať setrváme ve společenství svatých, a jednou nám dej odpočinout s nimi od našich prací.

VÍTĚZNÝ KRÁLI, VYSLYŠ NÁS.

Rozlomil jsi pouta smrti, znič její vládu i v nás, abychom žili pro tebe, nesmrtelného Vítěze.

VÍTĚZNÝ KRÁLI, VYSLYŠ NÁS.

Kriste Spasiteli, tys byl pro svou poslušnost až k smrti povýšen do slávy svého Otce, uveď naše zemřelé, své bratry, do nebeské radosti.

VÍTĚZNÝ KRÁLI, VYSLYŠ NÁS.

Což nám nehořelo srdce...


A ještě jedno rozjímání ...

Jan staví do středu velikonočního příběhu postavu Marie z Magdaly, ženu, jež byla od počátku součástí křesťanské zbožnosti. Svatý Anselm z Cantebury k ní složil modlitbu. Nazývá ji blaženou přítelkyní Boha. Oslovuje ji: "Vyvolená Milující a milující Vyvolená". Anselm staví Marii z Magdaly v souladu se starou tradicí na úroveň hříšnice (Lk 7) a Marie z Betánie, Martiny sestry (Lk 10; Jan 12). V její osobě medituje nad tajemstvím, že tomu, kdo mnoho miluje, je mnoho odpuštěno a že právě hříšnice je hodna setkat se se Vzkříšeným.

Marek a Lukáš o Marii z Magdaly říkají, že z ní Ježíš vyhnal sedm démonů (Mk 16,9 a Lk 8,2). Doprovázela ho a měla k němu zjevně velmi blízko. Vezmeme-li v úvahu, že z ní bylo vyhnáno sedm démonů, musela to být vnitřně zcela rozervaná bytost. Neměla žádnou identitu, žádný základ, z něhož by mohla žít. Dnes bychom řekli, že to byla "borderlinovská osobnost". Mnozí terapeuti se zdráhají pustit se do léčby lidí tohoto typu. Obávají se, že takový pacient má jen malou šanci na uzdravení. Ježíš z Marie Magdalské zjevně strach neměl. Viděl její rozervanost a nejistotu, její hluboký strach, ale cítil i její touhu po lásce. Osvobodil ji od sedmi démonů, kteří bránili jejímu opravdovému životu a lásce. Setkáním s Ježíšem našla Maria znovu svou důstojnost ženy. Pohroužila se do svého nitra a objevila svou podstatu: tou byla velká schopnost milovat. Marie z Magdaly vděčí Ježíšovi za svou existenci. V setkání s ním byla znovu zrozena. Prožila vítězství lásky nad smrtí a probuzení všeho strnulého k životu.

Jan chápe Marii z Magdaly jakou postavu milující nezměrnou láskou. Ve svém velikonočním vyprávění se vrací k milostné písni ze starozákonní Písně písní. Jeho zpráva o velikonočních událostech je tedy příběhem lásky. Úryvek z Písně písní zní: "Noc co noc hledala jsem na svém lůžku toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho a nenalezla. Teď vstanu a obejdu město, ulice, náměstí, vyhledám toho, kterého tolik miluji. Hledala jsem ho a nenalezla. Našli mě strážci obcházející město: 'Toho, kterého tolik miluji, jste tu neviděli?' Potom, jen co jsem od nich odešla, hned jsem nalezla toho, kterého miluji. Uchopila jsem ho a už ho nepustím" (Pís 3,1-4). Ne nadarmo se v židovské liturgii čte Píseň písní o svátku Paschy. Velikonoce symbolizují vítězství lásky nad smrtí. Tak je chápe i Jan. Marie z Magdaly Ježíše milovala. Teprve skrze něho a skrze jeho lásku začala žít, objevila svou důstojnost. Augustin a Anselm z Canterbury se shodně domnívají, že právě láska hnala Marii z Magdaly časně zrána, ještě za tmy, ke hrobu. Augustin říká ve svém kázání: "Zatímco se muži vraceli domů, zadržela silnější láska slabší pohlaví na místě." A Anselm se ve své modlitbě ptá: "Co bych měl konečně říci, nebo lépe - jak bych to měl říci? - Když jsi láskou hoříc, jej hledajíc plakala a plakajíc hledala, jak nevýslovně, jak přátelsky On přišel, aby Tě utěšil a jak ještě více zapálil Tvou touhu, když se skryl vidoucím a zjevil nevidoucím a když se Tě jako Živý, kterého jsi hledala, zeptal, koho hledáš a proč pláčeš?" (Anselm 100)

Příběh o tom, jak Marie z Magdaly hledá Ježíše, je tedy příběhem lásky. Marie se vydala na cestu v noci, když jí smutek zatemňoval srdce. Vydala se na cestu, aby hledala toho, koho její duše milovala. Anselm z Canterbury říká, že Marie plakala, protože "již nemohla mluvit s Živým, chtěla alespoň oplakávat Mrtvého a znechucena životem chtěla u Mrtvého odříkávat lámanými slovy životadárné učení, které od Živého převzala: A teď to dokonce vypadá, že tělo, o kterém doufala, že si bude moci nechat pro sebe, je ztraceno" (Anselm 101).

Jaká je Tvá nejhlubší touha? Kam Tě žene Tvá láska? Kdo je ten, koho hledá Tvá duše? Jestliže budeš své touze důvěřovat a budeš svou lásku následovat až do konce, setkáš se - a to Ti chce říci Jan ve svém evangeliu - se Vzkříšeným právě tak jako Marie z Magdaly. Jen se s ní musíš vydat na cestu uprostřed temnoty svého srdce, abys hledal toho, koho Tvá duše miluje.


Sdílet

| Autor: Martin Kerhart | Vydáno dne 15. 04. 2018 | 195 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Externí odkazy na nová on-line videa a audia (mp3):

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Hosting zajištuje apoštolát A.M.I.M.S., na jehož činnosti se podílí FATYM a Misionáři obláti P. Marie Neposkvrněné (OMI). Provozuje též TV-MIS.cz (on-line křesťanská internetová televize s programem na vyžádání - on-demand - zdarma) a připravuje i TV-MIS.com v ukrajinštině, ruštine a běloruštině.

Obsah tohoto webu je volně šiřitelný, není-li někde stanoveno jinak. - KONTAKTY NA NÁS - ADMINISTRACE