Liturgický rok

3. neděle v mezidobí

„Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí.“ „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“








3. neděle v mezidobí

První čtení: Nehemiáš 8,2-4a.5-6.8-10

Kněz Ezdráš přinesl Zákon před shromážděné muže i ženy a všechny, kdo byli schopni rozumět. Bylo to prvního dne sedmého měsíce. Četl z něho na prostranství před Vodní bránou od svítání do poledne před muži a ženami a přede všemi, kdo byli schopni rozumět. Všichni poslouchali knihu Zákona s napětím. Ezdráš, znalec Písma, stál na dřevěném výstupku, který pro ten účel zhotovili. Otevřel knihu před očima všeho lidu – stál totiž výše než všichni lidé – a když ji otevřel, všechen lid povstal. Ezdráš velebil Hospodina, velikého Boha, a všechen lid odpověděl se zdviženýma rukama: „Amen, amen!“ Vrhli se na kolena a klaněli se Hospodinu až k zemi. Četlo se v knize Božího zákona, předkládali a vykládali ho, a tak pochopili, co se četlo. Místodržitel Nehemiáš a znalec Písma a kněz Ezdráš i levité, kteří poučovali lid, řekli všemu lidu: „Dnešní den je zasvěcen Hospodinu, vašemu Bohu, nebuďte smutní a neplačte!“ Všechen lid totiž plakal, když slyšeli slova Zákona. Ezdráš jim řekl: „Jděte, jezte tučná jídla a pijte sladké nápoje a posílejte výslužky těm, kteří si nemohli nic připravit, neboť tento den je zasvěcen našemu Pánu. Nebuďte zarmouceni, neboť radost z Hospodina je vaše síla!“

Druhé čtení: 1. list Korinťanům 12,12-30

Bratři! Jako tělo je pouze jedno, i když má mnoho údů, ale všechny údy těla, přestože je jich mnoho, tvoří dohromady jediné tělo, tak je tomu také u Krista. Neboť my všichni jsme byli pokřtěni jedním Duchem v jedno tělo – ať už jsme židé nebo pohané, otroci nebo svobodní – všichni jsme byli napojeni jedním Duchem. Ani tělo se přece neskládá z jednoho údu, ale z mnoha. Kdyby řekla noha: „Nejsem ruka, a proto nepatřím k tělu,“ proto ještě k tělu patří! A kdyby řeklo ucho: „Nejsem oko, a proto k tělu nepatřím,“ proto ještě k tělu patří! Kdyby bylo celé tělo jenom oko, kde by byl sluch? Kdyby bylo celé tělo jenom sluch, kde by byl čich? Takto však umístil Bůh každý z údů v těle, jak sám chtěl. Kdyby všechno bylo jen jeden úd, kam by se podělo tělo? Takto však je sice mnoho údů, ale jenom jedno tělo. Oko tedy nemůže říci ruce: „Nepotřebuji tě!“, nebo zase hlava nohám: „Nepotřebuji vás!“ Spíše naopak: tělesné údy zdánlivě nejslabší jsou nejpotřebnější. A zrovna těm údům, které na těle pokládáme za méně ušlechtilé, právě těm v oblékání projevujeme větší pečlivost, a údy, za které se stydíme, tím slušněji se zakrývají, kdežto údy ušlechtilé takové ohledy nepotřebují. Bůh sestavil tělo tak, že se údům podřadnějším věnuje větší pečlivost, aby nenastal v těle nepořádek, ale aby se údy vzájemně staraly jeden o druhý. Trpí-li jeden úd, trpí s ním všechny ostatní údy, je-li některý úd vyznamenán, všechny ostatní údy se s ním radují. Vy jste Kristovo tělo a každý z vás jeho úd. Bůh ustanovil, aby v církvi jedni byli misionáři, druzí proroky, třetí učiteli. Někteří dále mají moc dělat zázraky, jiní dar uzdravovat, pomáhat, řídit, mluvit rozličnými jazyky. Jsou snad všichni misionáři? Jsou všichni proroky? Jsou všichni učiteli? Mají všichni moc dělat zázraky? Mají všichni moc uzdravovat? Mluví všichni jazyky? Umějí všichni ty řeči v neznámém jazyku pronesené vykládat?

Evangelium: Lukáš 1,1-4; 4,14-21

Už mnoho lidí se pokusilo sepsat vypravování o událostech, které se dovršily mezi námi, jak nám je odevzdali ti, kdo byli od počátku očitými svědky a služebníky slova. A tak, když jsem všechno od začátku důkladně prozkoumal, rozhodl jsem se i já, že to pro tebe, vážený Theofile, uspořádaně vypíšu, aby ses tak mohl přesvědčit o spolehlivosti té nauky, v které jsi byl vyučen. Když se Ježíš vrátil v síle Ducha do Galileje, pověst o něm se roznesla po celém kraji. Učil v jejich synagogách a všichni ho velmi chválili. Ježíš přišel do Nazareta, kde vyrostl, a jak měl ve zvyku, šel v sobotu do synagogy. Povstal, aby předčítal z Písma. Podali mu knihu proroka Izaiáše. Otevřel ji a nalezl místo, kde stálo: „Duch Páně je nade mnou, proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně.“ Pak zavřel knihu, vrátil ji služebníkovi a usedl. A všichni v synagoze na něho upřeně hleděli. Začal k nim mluvit: „Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli.“

„Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí.“


Z konstituce II. vatikánského sněmu o liturgii

(Sacrosanctum Concilium, nn. 7-8. 106)

Kristus je přítomen ve své církvi

Kristus je stále přítomen ve své církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen v mešní oběti jak v osobě sloužícího kněze, neboť »tentýž se nyní obětuje skrze službu kněží, který se tenkrát obětoval na kříži«, tak zejména pod eucharistickými způsobami. Je přítomen svou mocí ve svátostech, takže když někdo křtí, křtí sám Kristus. Je přítomen ve svém slově: to zajisté mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, když se církev modlí a zpívá, jak to sám slíbil: "Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."
Při tomto velkém díle, kdy se dokonale oslavuje Bůh a lidé se posvěcují, se vskutku Kristus vždycky spojuje se svou milovanou Nevěstou církví a ona svého Pána vzývá a skrze něho vzdává poctu věčnému Otci.
Právem se tedy liturgie chápe jako plnění kněžské služby Ježíše Krista, při kterém se viditelnými znameními naznačuje a způsobem každému z nich vlastním uskutečňuje posvěcení člověka a tajemné tělo Ježíše Krista, to jest hlava i údy, koná dokonalou veřejnou bohopoctu.
Proto je každé slavení liturgie činnost navýsost posvátná: je to dílo kněze Krista i jeho těla, církve, a jeho účinnosti se žádná jiná činnost církve nevyrovná ani co do jména, ani co do důstojnosti.

„Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí.“


V pozemské liturgii jako bychom zakoušeli předchuť oné nebeské liturgie, která se slaví ve svatém městě Jeruzalémě, cíli našeho pozemského putování; tam ‚sedí Kristus po Boží pravici a vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku.‘ V pozemské liturgii zpíváme se všemi nebeskými zástupy píseň o Hospodinově slávě a uctíváme památku svatých v naději na podíl a společenství s nimi. ‚A očekáváme Spasitele, našeho Pána Ježíše Krista, až se ukáže jako náš život a my se ukážeme s ním ve slávě.‘
Podle apoštolské tradice mající původ přímo ve dni Kristova vzkříšení slaví církev velikonoční tajemství každý sedmý den, a ten se právem nazývá dnem Páně nebo Boží nedělí. V ten den se mají věřící shromáždit, aby naslouchali Božímu slovu a měli účast na eucharistii, aby tak slavili památku umučení, zmrtvýchvstání a oslavení Pána Ježíše a vzdávali díky Bohu, že nás ‚znovuzrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději‘. Takže den Páně je od počátku nejvlastnějším svátečním dnem, který se má zbožným věřícím stavět před oči a vštěpovat, aby se jim stal opravdovým dnem radosti a pracovního klidu. Jiné slavnosti nemají mít před ním přednost, ledaže jsou skutečně nanejvýš významné. Neboť den Páně je základem a jádrem celého liturgického roku.

„Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí.“


PROSBY:

Díky tobě, Bože, za to, že zjevuješ svou moc ve všem stvoření a na běhu světa ukazuješ svou prozřetelnost.

BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.

Skrze svého Syna, hlasatele pokoje a vítěze na kříži, vysvoboď nás od zbytečného strachu a zoufalství.

BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.

Dej všem, kdo milují spravedlnost a snaží se o ni, ať poctivě spolupracují na budování světa v pravém míru.

BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.

Ujmi se utlačovaných, vysvoboď zajaté, potěš ubohé, dej chléb hladovějícím, posilni slabé, na všech učiň zjevným vítězství kříže.

BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.

Svého Syna mrtvého a pohřbeného jsi podivuhodně vzkřísil k slávě, dej, ať i naši zemřelí přejdou s ním do věčného života.

BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.

„Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí.“


ZAMYŠLENÍ:

Když se zeptáte starších lidí, kteří měli mnoho let náboženství, zda vlastní Bibli a zda v ní čtou, často odpovědí: "ne". Oni se tenkrát učili katechismus a biblickou dějepravu - to bylo vše. Učení víry bylo shrnuto do formulek katechismu, z Bible se znaly takzvané biblické dějiny, což byly zejména jednotlivé příběhy. Bible se většinou chápala jako souhrn příběhů, které poskytovaly historickou informaci a podávaly morální poučení. Jak jsme na tom ale my, mladší, dnes? Jsme většinou přesvědčeni, že Bibli číst máme. Ale proč vlastně? Co nám to má dát? To, co chápaly předchozí generace nebylo samozřejmě samo o sobě jen nesprávné. Bible opravdu poskytuje historické informace: informace o dějinách vztahů mezi Izraelem a Hospodinem. Informace o Ježíši Kristu a prvotní církvi. A neznalost těchto informací hodnotí svatý Jeroným slovy: "Kdo nezná Písmo, nezná Krista". Bible také podává morální poučení, jak Starý, tak Nový zákon. A přeci není Bible jen tímto.

Vraťme se tedy do doby návratu z babylonského zajetí, do doby Nehemiášovy. Proč židy tak dojímalo čtení Zákona? Přece ne kvůli tomu, že v něm byly morální předpisy. Spíše proto, že Zákon byl textem smlouvy. A smlouva - to byla záruka jejich budoucnosti. Při svém návratu museli pocítit, že se obsah smlouvy naplňuje. Právě jejich návrat z beznadějné situace babylonského exilu byl událostí, v níž se smlouva prosadila a naplnila - Izrael v exilu nezanikl, židé neztratili víru, dokázali, ač zdecimovaní, pokračovat. Věděli ale, že toto všechno je dílem Hospodina smlouvy, toho, který je Bohem Abrahamovým, Izákovým, Jakobovým. A Ježíš toto chápání Písma ve 4. kapitole Lukáše dovršuje, když říká: "dnes se splnilo (v mé osobě) toto Písmo, které jste slyšeli". To je totiž poslední, vrcholný cíl, smysl, účel Písma, Bible - aby se naplnilo. Aby se uskutečnilo to, co je v Bibli zvěstováno. Bible ovšem není soupisem věšteb, které se jednoho dne naplní jako pověst o Bruncvíkovi či blanických rytířích. Bible otevírá nový průhled, ukazuje novou dimenzi bytí člověka i bytí světa, dimenzi, která existuje, ale která je skryta před zkoumáním toho, kdo má jen znalosti a schopnosti tohoto světa. Bible skrze tuto novou dimenzi člověka vede, naplňuje, uvádí tam, kde je skutečný život, život Boží a na tento život nás skrze víru a svátosti napojuje. Člověk sám se potom stává někým, v kom se mají Boží plány, dary a požadavky naplnit. Toto naplnění probíhá už teď a završeno bude až na konci časů.

Co z toho plyne prakticky? Že Bibli je třeba nejen číst a vykládat, že je třeba víc: žít s ní a žít z ní. To znamená nejen číst a nejen přemýšlet, abych porozuměl, ale znamená to číst a čtené - jako Maria - uchovávat v srdci a žít s tím tak, aby se slovo Písma "vtělovalo" v můj život a tak šlo cestou k naplnění. Právě dějiny Izraele, které stojí na Božím zaslíbení (Abraham), na Boží smlouvě (Mojžíš) ukazují, že se k tomuto naplnění (Ježíš) jde dlouho, cestami často nejasnými, ale s jistotou, danou přítomností Boha ve slově Písma.


Sdílet

| Autor: Martin Kerhart | Vydáno dne 27. 01. 2019 | 127 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Externí odkazy na nová on-line videa a audia (mp3):

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Hosting zajištuje apoštolát A.M.I.M.S., na jehož činnosti se podílí FATYM a Misionáři obláti P. Marie Neposkvrněné (OMI). Provozuje též TV-MIS.cz (on-line křesťanská internetová televize s programem na vyžádání - on-demand - zdarma) a připravuje i TV-MIS.com v ukrajinštině, ruštine a běloruštině.

Obsah tohoto webu je volně šiřitelný, není-li někde stanoveno jinak. - KONTAKTY NA NÁS - ADMINISTRACE