Liturgický rok

3. neděle v mezidobí

„Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí.“ “Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu."











3. neděle v mezidobí

První čtení: Jonáš 3, 1-5. 10

Hospodin oslovil Jonáše: "Vstaň, jdi do velikého města Ninive a volej tam, co ti ukládám." Jonáš tedy vstal a šel do Ninive podle Hospodinova rozkazu. Ninive bylo veliké město před Bohem, tři dny se jím muselo procházet. Jonáš začal procházet městem první den a volal: "Ještě čtyřicet dní, a Ninive bude vyvráceno!" Ninivští obyvatelé však uvěřili Bohu, vyhlásili půst, oblékli se v žínice, velcí i malí. Když Bůh viděl, co učinili, že změnili své hříšné chování, smiloval se a nepřivedl na ně zkázu, kterou jim hrozil.

Druhé čtení: 1. list Korinťanům 7, 29-31

Říkám, bratři, toto: Čas je krátký. Proto ti, kdo mají manželku, ať žijí, jako by ji neměli, a ti, kdo pláčou, jako by neplakali, a ti, kdo se radují, jako by se neradovali, a ti, kdo kupují, jako by jim nemělo zůstat nic, a ti, kdo užívají tohoto světa, jako by ho neužívali, neboť tento viditel-ný svět pomíjí.

Evangelium: Marek 1,14-20

Když byl Jan (Křtitel) uvězněn, přišel Ježíš do Galileje a hlásal tam Boží evangelium: “Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu." Když šel podél Galilejského moře, uviděl Šimona a jeho bratra Ondřeje, jak loví v moři; byli totiž rybáři. Ježíš jim řekl: "Pojďte za mnou a udělám z vás rybáře lidí." Ihned nechali sítě a následovali ho. Když popošel o něco dále, uviděl Zebedeova syna Jakuba a jeho bratra Jana, jak na lodi spravují sítě; a hned je povolal. Zanechali svého otce Zebedea s pomocníky na lodi a odešli za ním.

„Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí.“


Z konstituce II. vatikánského sněmu o liturgii

(Sacrosanctum Concilium, nn. 7-8. 106)

Kristus je přítomen ve své církvi

Kristus je stále přítomen ve své církvi, především v liturgických úkonech. Je přítomen v mešní oběti jak v osobě sloužícího kněze, neboť »tentýž se nyní obětuje skrze službu kněží, který se tenkrát obětoval na kříži«, tak zejména pod eucharistickými způsobami. Je přítomen svou mocí ve svátostech, takže když někdo křtí, křtí sám Kristus. Je přítomen ve svém slově: to zajisté mluví on, když se v církvi předčítá Písmo svaté. I tehdy je přítomen, když se církev modlí a zpívá, jak to sám slíbil: "Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tam jsem já uprostřed nich."
Při tomto velkém díle, kdy se dokonale oslavuje Bůh a lidé se posvěcují, se vskutku Kristus vždycky spojuje se svou milovanou Nevěstou církví a ona svého Pána vzývá a skrze něho vzdává poctu věčnému Otci.
Právem se tedy liturgie chápe jako plnění kněžské služby Ježíše Krista, při kterém se viditelnými znameními naznačuje a způsobem každému z nich vlastním uskutečňuje posvěcení člověka a tajemné tělo Ježíše Krista, to jest hlava i údy, koná dokonalou veřejnou bohopoctu.
Proto je každé slavení liturgie činnost navýsost posvátná: je to dílo kněze Krista i jeho těla, církve, a jeho účinnosti se žádná jiná činnost církve nevyrovná ani co do jména, ani co do důstojnosti.

„Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí.“


V pozemské liturgii jako bychom zakoušeli předchuť oné nebeské liturgie, která se slaví ve svatém městě Jeruzalémě, cíli našeho pozemského putování; tam ‚sedí Kristus po Boží pravici a vykonává službu ve svatyni, v pravém stánku.‘ V pozemské liturgii zpíváme se všemi nebeskými zástupy píseň o Hospodinově slávě a uctíváme památku svatých v naději na podíl a společenství s nimi. ‚A očekáváme Spasitele, našeho Pána Ježíše Krista, až se ukáže jako náš život a my se ukážeme s ním ve slávě.‘
Podle apoštolské tradice mající původ přímo ve dni Kristova vzkříšení slaví církev velikonoční tajemství každý sedmý den, a ten se právem nazývá dnem Páně nebo Boží nedělí. V ten den se mají věřící shromáždit, aby naslouchali Božímu slovu a měli účast na eucharistii, aby tak slavili památku umučení, zmrtvýchvstání a oslavení Pána Ježíše a vzdávali díky Bohu, že nás ‚znovuzrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději‘. Takže den Páně je od počátku nejvlastnějším svátečním dnem, který se má zbožným věřícím stavět před oči a vštěpovat, aby se jim stal opravdovým dnem radosti a pracovního klidu. Jiné slavnosti nemají mít před ním přednost, ledaže jsou skutečně nanejvýš významné. Neboť den Páně je základem a jádrem celého liturgického roku.

„Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí.“


PROSBY:

Díky tobě, Bože, za to, že zjevuješ svou moc ve všem stvoření a na běhu světa ukazuješ svou prozřetelnost.

BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.

Skrze svého Syna, hlasatele pokoje a vítěze na kříži, vysvoboď nás od zbytečného strachu a zoufalství.

BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.

Dej všem, kdo milují spravedlnost a snaží se o ni, ať poctivě spolupracují na budování světa v pravém míru.

BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.

Ujmi se utlačovaných, vysvoboď zajaté, potěš ubohé, dej chléb hladovějícím, posilni slabé, na všech učiň zjevným vítězství kříže.

BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.

Svého Syna mrtvého a pohřbeného jsi podivuhodně vzkřísil k slávě, dej, ať i naši zemřelí přejdou s ním do věčného života.

BOŽE, PROKAZUJ NÁM STÁLE SVOU LÁSKU.

„Pojďte za mnou, a udělám z vás rybáře lidí.“


ZAMYŠLENÍ:

Na první pohled se zdá, že Pavlovy "rady do života", které jsme četli, nelze brát zcela vážně, takto přece žít nemůžeme. Nemá to být "odchod ze života zaživa"? Není to příliš laciné vypořádání se s těžkostmi v životě? Není to nenávist a pohrdání světem, které jsou křesťanům znovu a znovu vytýkány? Není to trochu naivní přístup? Jenže - opravdu nemáme mnoho času. Čím jsme starší, tím jasněji poznáváme, jak život utíká, jak nestačíme všechno v něm stihnout. A že věci tohoto viditelného světa pomíjejí, to taky víme víc než dobře. Odešlo naše dětství, mládí,... naše vlasy, zuby, kondice,... tolik vytoužené věci, na které jsme se dlouho těšili. Naše staré, po námaze uskutečněné sny, jsou dnes pro nás nepotřebné, odhozené, zaniklé. A kdyby se stal manžel, manželka, pláč nebo radost, věci, které kupujeme... naším celým světem, co bychom si pomohli? Podobali bychom se lidem, kteří si postavili perfektní dům na ledové kře plující po řece. Kra by se pohybovala dál a dál, roztávala by... co by pomohl náš krásný dům, naše pýcha, naše všecko, kdyby to jednoho dne doplavalo do moře, nebo padlo do řeky, až by se kra rozpustila...? Z toho všeho by na člověka mohly jít truchlivé myšlenky. Ale evangelium nás nepřesvědčuje o tom, že by všechno v životě nemělo cenu. Ano, času nemáme mnoho. Ale v tom málu, co máme, přihodilo se nebo se přihodí, že i nám se čas naplnil - nebo naplní. Čas, kdy se v tomto životě (jinak to nejde!) Boží království přiblíží. A člověk nemusí mít najednou život postaven jen na tom, co si koupil, co má, co vybudoval nebo získal. Jeho život začne být naplňován něčím novým, něčím, co přichází od Boha, tím, co bylo slíbeno a co je nakonec vytouženo, co nezničí zlo ani smrt ani uplývající čas. Boží království je tu. Nejen v dějinách, nejen v Palestině tehdy, ale dnes u mě, který jsem se rozhodl vzít Ježíše vážně. On stojí u dveří a klepe a chce dnes zůstat u mě, u hříšníka Zachea. Chce tedy přinést spásu tomuto domu, tedy mně osobně. Pokud jsem to přijal, potom nemohu udělat nic jiného než se obrátit a věřit evangeliu. Totiž - nejen "polepšit se" (to svede i ateista), ale obrátit se k živému Bohu. Ne se strachem, ale s nadějí, vírou v evangelium, totiž s vírou, že Bůh v Ježíši přišel rozvázat i moje pouta, odpustit i moje dluhy, naplnit i mou prázdnotu, zrušit mou osamělost, přemoci zlo, které ve mně působí.

Evangelium, které jsme slyšeli, ale nekončí u tohoto nadějeplného zvěstování. Ukazuje cestu dál. Šimon a Ondřej, Jakub a Jan neslyší jen neuvěřitelně radostnou a osvobozující Ježíšovu zvěst. Jsou povoláni, aby šli za ním. Aby vstoupili do tohoto tajemství, do tohoto dění, které přináší Boží království mezi nás. A jsou vedeni s Ježíšem po Palestině, slyší Ježíše, jsou nakonec vedeni přes těžkosti a radosti ke kříži, k setkání se Zmrtvýchvstalým. Stanou se nejen učedníky, kteří poslouchají a pamatují si, ale stanou se učedníky Ježíšova života a nakonec i nositeli jeho poslání ve světě. Jsou do jeho tajemství vtahováni a nakonec strženi. To se nám ovšem neříká jen tak pro nic za nic. Evangelium nelze jen slyšet, byť s úctou, radostí a vážností, a přitom nehybně zůstat na místě. Když přijde vyhladovělý a zkřehlý poutník k hospodě a přečte si, co tam mají k jídlu a pití, bude však jen hospodu obcházet kolem a nevstoupí dovnitř, nebude mu pomoženo, může se stát, že i venku zmrzne... Ale my nejsme jen pozváni do hospody, kam navíc člověk nemá chodit bez peněz, poněvadž se tam platí. My jsme zváni domů (to je původní hebrejský význam slova obrácení - pokání), kde na nás čekají. Kde nás chtějí mít, kde nás nakrmí a napojí jako potřebné a nemajetné, ale jako milované a dlouho očekávané. Tomuto uvěřit znamená nakonec uvěřit evangeliu. Zůstat venku, ať už z jakkoliv ušlechtile vypadajícího důvodu, je tragédií.


Sdílet

| Autor: Martin Kerhart | Vydáno dne 21. 01. 2018 | 365 přečtení | Počet komentářů: 0 | Přidat komentář | Informační e-mailVytisknout článek
Externí odkazy na nová on-line videa a audia (mp3):

Tento web site byl vytvořen prostřednictvím phpRS - redakčního systému napsaného v PHP jazyce.
Hosting zajištuje apoštolát A.M.I.M.S., na jehož činnosti se podílí FATYM a Misionáři obláti P. Marie Neposkvrněné (OMI). Provozuje též TV-MIS.cz (on-line křesťanská internetová televize s programem na vyžádání - on-demand - zdarma) a připravuje i TV-MIS.com v ukrajinštině, ruštine a běloruštině.

Obsah tohoto webu je volně šiřitelný, není-li někde stanoveno jinak. - KONTAKTY NA NÁS - ADMINISTRACE