Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj.
20. neděle v mezidobí
První čtení: kniha Přísloví 9,1-6
Moudrost si zbudovala palác, opřela jej o sedm sloupů. Pobila dobytek, smísila víno, připravila také svůj stůl. Poslala své služebnice volat z vyvýšenin města: Kdo je nezkušený, ať sem přijde, kdo je bez rozvahy, toho chci učit. Pojďte, můj pokrm jezte, víno, mnou nalité, pijte! Nechte dětinství, a budete žít, po cestě poznání choďte!
Druhé čtení: list Efesanům 5,15-20
Dávejte dobrý pozor, bratři, jak se máte chovat, ne jako nemoudří, ale jako moudří; dobře využívejte času, protože žijeme ve zlých dobách. Nechovejte se tedy nerozumně, ale mějte na mysli, co je vůle Páně. Neopíjejte se vínem, vede to jen k výstřednostem, ale dejte se naplnit Duchem. Když mezi sebou mluvíte, užívejte slov ze žalmů, chvalozpěvů a duchovních písní; ze srdce zpívejte a hrejte Pánu. Děkujte stále Bohu Otci za všechno ve jménu našeho Pána Ježíše Krista.
Evangelium: Jan 6,51-58
Ježíš řekl zástupům: „Já jsem ten chléb živý, který sestoupil z nebe. Kdo bude jíst tento chléb, bude žít navěky. A chléb, který já dám, je mé tělo, obětované za život světa.“ Židé se mezi sebou přeli a říkali: „Jak nám tento člověk může dát jíst svoje tělo?“ Ježíš jim řekl: „Amen, amen, pravím vám: Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný, a já ho vzkřísím v poslední den. Vždyť mé tělo je skutečný pokrm a má krev je skutečný nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm. Jako mne poslal živý Otec a já žiji z Otce, tak i ten, kdo jí mne, bude žít ze mne. To je ten chléb, který sestoupil z nebe; ne takový, jaký jedli otcové, a umřeli. Kdo jí tento chléb, bude žít navěky.“
PROSBY:
Otče a Pane všech, tys poslal na svět svého Syna, aby na každém místě bylo oslavováno tvé jméno, posilni svědectví své církve mezi národy.
BOŽE, VYSLYŠ NAŠI MODLITBU.
Učiň, ať ochotně přijímáme apoštolské učení, aby náš život odpovídal pravdám naší víry.
BOŽE, VYSLYŠ NAŠI MODLITBU.
Bože, ty miluješ spravedlivé, zastaň se těch, kdo trpí bezpráví.
BOŽE, VYSLYŠ NAŠI MODLITBU.
Osvoboď nevinně vězněné, dej světlo slepým, ujmi se vyhnanců, ochraňuj cizince.
BOŽE, VYSLYŠ NAŠI MODLITBU.
Splň touhu věrných zemřelých a doveď je skrze svého Syna k slávě vzkříšení.
BOŽE, VYSLYŠ NAŠI MODLITBU.
ZAMYŠLENÍ:
Není jistě pravda, že by většina lidí byli jen lidé průměrní, průměr milující. A už vůbec nelze tvrdit, že by velká část lidstva byli prostě lidé zlí, že by jim o nijaké dobro nešlo. Alespoň v mládí má mnoho lidí v sobě touhu vyniknout nad průměr. A dobrá předsevzetí, která si lidé dělají na Nový rok, o svých narozeninách, na dovolené nebo těsně po ní, na začátku školního roku a tak dále nejsou bezvýznamnými věcmi. I když člověk většinu těchto předsevzetí nesplní, jsou dokladem toho, že mnohým o něco dobrého jde. Že by rádi byli lepší, než jsou doposud. A křesťanství této touze po plnosti dobra vychází vstříc. Především člověku ukazuje na dva jasné vzory - na Ježíše - Vykupitele, nového Adama, tedy nového člověka. Na toho, kdo ukazuje dokonale, co obnáší plná láska k Bohu a plná láska k bližnímu. A potom Pannu Marii - prvou z vykoupených, tu, na které je dokonale vidět, co to znamená přijmout Boží vyvolení bez výhrad a zcela se s ním ztotožnit. Velké vzory! Ale v jejich velikosti je právě pro řadu křesťanů háček. Jsou pro ně, zdá se až příliš veliké. Ne jen "pro ně", nějaké jiné křesťany, ale samozřejmě i pro nás zde. Vždyť kdo z nás prokazuje napořád bližním lásku do krajnosti, jako to dělal Ježíš ? A kdo tak souhlasí ve všem s Otcem a spoléhá na jeho vůli ve všem jako Panna Maria? Snadno se nám převalí přes rty povzdech: vždyť on byl Boží Syn a Marie je Bohorodička! A snažíme se tak vymluvit s velkých nároků. Jenže tím nic nezískáme. Bylo by přece jen lepší být dokonalejším. Ale jak? Zase se budeme zaklínat nějakým předsevzetím, které stejně nesplníme? Podívejme se na cestu, kterou ukazuje dnešní evangelium. Mluví se zde o jedení těla Syna člověka a o pití jeho krve. Ano, chodit ke svatému přijímání - to bychom měli. A také asi většinou chodíme. Ale jsme vynikající? Naplňujeme ten vysoký ideál, který před nás klade křesťanství? A teď se můžeme propadnout ještě do horší beznaděje: k přijímání chodíme, a lepší stejně nejsme, tedy nelepšíme se! Anebo - což je ještě horší - ke přijímání nechodíme a tvrdíme, že to nemá cenu, protože ten a ten nebo ta a ta chodí - a "podívejte se, jak žije, jak se hádá, jak pomlouvá, jaká je na svou snachu... atd.!" Evangelium ale neříká jen prostě "choďte ke přijímání!","jezte mé tělo!". Říká, že kdo jí Ježíšovo tělo a pije jeho krev má v sobě život věčný a mluví o tom, že kdo jí a pije zůstává v Ježíši a Ježíš v něm. Tady je tedy řeč o životě - o životě Božím v člověku a o těsném spojení věřícího s Ježíšem. O tak těsném spojení, že je to sdílením života. A právě tento život, který má člověk z Ježíše Krista, tento život, který je nám darovaný ve křtu a stále znova obnovován a rozhojňován v Eucharistii, člověk v sobě potřebuje objevit. To, co říká svatý Pavel: "nežiji už já, ale žije ve mně Kristus", to se má a může stát naší zkušeností všedního dne! Jak? Není to tak složité. Především tím, že uvěříme, že nás Bůh ve křtu skutečně a neodvolatelně přijal za vlastní. Dále tak, že uvěříme, že Ježíšův život v nás je cennější než cokoliv, co na této zemi můžeme získat a že je silnější, než každé zlo a samozřejmě že je silnější než my sami. A konečně je třeba, abychom s touto vírou Ježíše v Eucharistii opravdu přijímali. Potom zjistíme, že chyby a dokonce zlo se do našich životů stále dostává a že tam má dokonce stále chuť i možnost bujet. Ale zjistíme také další věc: že Ježíš je schopen i ochoten v nás stále vítězit. Ne my, ale on. A že v něm tak můžeme a máme stále zůstávat. Ne jen ve zbožném spočinutí v v kostele, u svatostánku, v modlitbě. Ale v tom nejobyčejnějším životě, jestliže se každou neděli sytím jeho svatým a posvěcujícím tělem. Jestliže jsem uvěřil, že jakožto pokřtěný jsem trojjediným Bohem přijat za vlastního.
