„Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“
2. neděle velikonoční
První čtení: Skutky apoštolů 4,32-35
Obec věřících měla jedno srdce a jednu duši. Nikdo neříkal o ničem ze svého majetku, že je to jeho vlastní, ale měli všechno společné. Apoštolové vydávali s velkou působivostí svědectví o zmrtvýchvstání Pána Ježíše a na nich na všech spočívala velká milost. A tak nikdo u nich nežil v nouzi. Kdo měli totiž pole nebo dům, prodávali je a peníze za to stržené přinášeli a kladli apoštolům k nohám. Z toho se pak rozdělovalo každému, jak kdo potřeboval.
Druhé čtení: 1. list Janův 5,1-6
Milovaní! Každý, kdo věří, že Ježíš je Mesiáš, je narozen z Boha; každý, kdo miluje Boha Otce, miluje i toho, komu on dal život. Podle toho můžeme poznat, že milujeme Boží děti: když milujeme Boha a plníme jeho přikázání. Láska k Bohu záleží právě v tom, že zachováváme jeho přikázání. Jeho přikázání nejsou těžká, protože každý, kdo je narozen z Boha, vítězí nad světem. A to je vítězství, které přemohlo svět: naše víra. Kdo vítězí nad světem, ne-li ten, kdo věří, že Ježíš je Syn Boží? Ježíš Kristus je ten, který přišel skrze vodu a krev; nejen skrze vodu, ale skrze vodu a krev. A to dosvědčuje Duch, protože Duch je pravda.
Evangelium: Jan 20,19-31
Když byl večer prvního dne v týdnu, přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: „Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: „Přijměte Ducha svatého. Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou.“ Tomáš, jeden ze Dvanácti, zvaný Blíženec, nebyl s nimi, když Ježíš přišel. Ostatní učedníci mu říkali: „Viděli jsme Pána.“ On jim však odpověděl: „Dokud neuvidím na jeho rukou jizvy po hřebech a nevložím svůj prst na místo hřebů a nevložím svou ruku do jeho boku, neuvěřím.“ Za týden byli jeho učedníci zase uvnitř a Tomáš s nimi. Ježíš přišel zavřenými dveřmi, stanul mezi nimi a řekl: „Pokoj vám!“ Potom vyzval Tomáše: „Vlož sem prst a podívej se na mé ruce, vztáhni ruku a vlož ji do mého boku; a nebuď nevěřící, ale věřící.“ Tomáš mu odpověděl: „Pán můj a Bůh můj!“ Ježíš mu řekl: „Protože jsi mě uviděl, uvěřil jsi. Blahoslavení, kdo neviděli, a přesto uvěřili.“ Ježíš vykonal před svými učedníky ještě mnoho jiných zázraků, ale o těch v této knize není řeč. Tyto však jsem zaznamenal, abyste věřili, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží, a s vírou abyste měli život v jeho jménu.
Za život člověk vyslechne sotva přehlédnutelné množství čtení z Písma, kázání, katechezí, zkrátka vstřebává do sebe množství náboženských informací. Některé si dokonce trvale pamatuje. Je to už víra?
Ze zkušenosti víme, že ne. Člověk může o Kristu mnohé vědět, a přece ještě nemusí mít víru. Víra v křesťanském slova smyslu není víra něčemu nebo "na něco" ale je to víra především někomu. Víra Bohu. Ale nejen to, i víra člověku. Tomáš měl uvěřit těm, kteří mu řekli: "Viděli jsme Pána," tedy vzkříšeného Pána. Ale Tomáš neuvěřil, a tak se musel setkat se vzkříšeným Kristem sám, aby nejen vznikla jeho víra, ale aby slyšel: "Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili." Tomášovo setkání s Kristem je navíc, je to mimořádný dar.
Svědectví těch, kteří se setkali se Vzkříšeným, je přítomno v Písmu a je přítomno ve víře církve. Je tak tedy v zásadě přístupno všem lidem všech generací. Víra tedy také znamená: uvěřit svědkům Kristova zmrtvýchvstání a na základě takto přijatého svědectví žít. Nejde jen o to, vědět všechno o Kristu, znát všechna jeho slova a znamení. Ani Jan všechna nepředává, jak čteme v jeho evangeliu. Jde o to, přijmout tolik informací, a tak uvěřit těm, kteří mi je předávají, aby mohla vzniknout moje vlastní víra jako síla, která nese můj život, jako spojnice mezi mým lidstvím a Božím životem, který nám Bůh skrze Krista daroval.
Jan řekne: "Abyste s vírou věříce, měli život v jeho jménu" (Jan 20,31). Teprve to je to, oč vposledku jde. Nejde jen o množství informací, nejde jen o správnost poznatků, nejde jen o to, uvěřit Ježíšovým svědkům, i když je to všechno potřebné. Ale to, k čemu se má dojít, je ještě závažnější. Jde totiž o život. Ne o život jakýkoliv. Jde o život Boží. A ten můžeme díky křtu a víře dostat. "Jestliže se nenarodí někdo z vody a Ducha svatého, nemůže vejít do Božího království" (Jan 3,5).
A konečně: "Otče, přišla ta hodina. Oslav svého Syna, aby Syn oslavil tebe. Obdařils ho mocí nade všemi lidmi, aby dal věčný život všem, které jsi mu dal. A věčný život pak je to, že poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista" (Jan 17,1-3). Život, o kterém Jan mluví, není pouhým biologickým životem, o který se největší část lidí strachuje. Není pouhým lidským fungováním. Ale není to také něco, co by nepatřilo do tohoto života a světa, něco, co bychom mohli najít jen a pouze na "onom" světě, za hranicemi našeho pozemského bytí. Víra nás uvádí do života, který vychází od Boha, a který je nám darován už tady a teď. Je to život plný, nezničitelný smrtí. Život, který je "s Kristem skryt v Bohu" (Kol 3, 3). To je naše pravé bohatství, to je bezprostřední výsledek naší víry, který není ovšem, jako jiné pozemské dary, určen jen pro interval mezi narozením a smrtí. Pavel se tento život snaží občas popisovat, Jan o něm prostě mluví jako o faktu.
A my? My ho můžeme jedině žít, chceme-li o této věci něco podstatného vědět.
Slyšeli jsme teď o Velikonocích poměrně dost úryvků z Písma, slavili jsme liturgií (v podstatě jakousi názornou hrou) tajemství naší spásy. Co zbývá pro všední dny? Právě tento život, který je přístupný skrze víru, kterou mohly Velikonoce rozdmýchat. Život, který je v podstatě víc, než jakékoliv zdokonalení člověka. Je to život Bohem darovaný, ne námi vypěstovaný. Život radikálně nový. Podaří-li se nám "chodit v novosti tohoto života", neslyšeli jsme slovo Boží zbytečně. Budeme těmi, kteří jsou skutečně blahoslavení, protože neviděli a uvěřili. Pokud se to s námi už nestalo, může se to stát teď, ne až někdy v mlhavé budoucnosti.
PROSBY:
Otče svatý, tys převedl svého milovaného Syna z temnot smrti do světla své slávy, doveď i nás do svého podivuhodného světla.
BOŽE, PRO ZMRTVÝCHVSTÁNÍ KRISTOVO OCHRAŇUJ SVŮJ LID.
Tys nás spasil skrze víru a křest, učiň, ať dobře žijeme podle svého křestního slibu.
BOŽE, PRO ZMRTVÝCHVSTÁNÍ KRISTOVO OCHRAŇUJ SVŮJ LID.
Přikazuješ nám, abychom usilovali o to, co je shůry, kde vládne Kristus po tvé pravici, nedopusť, abychom podlehli pokušení a odvrátili se od tebe.
BOŽE, PRO ZMRTVÝCHVSTÁNÍ KRISTOVO OCHRAŇUJ SVŮJ LID.
Ať svítí ve světě náš život s Kristem skrytý v tobě, aby byl předzvěstí nového nebe a nové země.
BOŽE, PRO ZMRTVÝCHVSTÁNÍ KRISTOVO OCHRAŇUJ SVŮJ LID.
Z jeruzalémských katechezí pro nově pokřtěné
(Cat. 22, Mystagogica 4, 1. 3-6. 9: PG 33, 1098-1106)
Nebeský chléb a kalich spásy
Té noci, kdy byl zrazován, vzal náš Pán Ježíš Kristus chléb, vzdal nad ním díky, rozlámal jej a dal svým učedníkům se slovy: Vezměte si a jezte, toto je moje tělo. A vzal kalich, vzdal nad ním díky a řekl: Vezměte si a pijte, toto je má krev. Jestliže tedy sám prohlásil a řekl o chlebu Toto je moje tělo, kdo by se potom mohl odvážit o tom přít? A jestliže o tom sám ujistil a řekl Toto je má krev, kdo by o tom kdy mohl pochybovat a říkat, že to jeho krev není?
A proto je přijímejme s naprostým přesvědčením jako Kristovo tělo a jeho krev. Neboť ve způsobě chleba dostáváš tělo a ve způsobě vína dostáváš krev; a tak když přijmeš Kristovo tělo a jeho krev, budeš s ním mít společné tělo a společnou krev. Tak se vskutku stáváme nositeli Krista, protože jeho tělo a krev pronikly celé naše tělo a podle svatého Petra se stáváme účastnými Boží přirozenosti.
Jednou, když Kristus rozmlouval se Židy, řekl: Nebudete-li jíst mé tělo a pít mou krev, nebudete v sobě mít život. Ale oni nepochopili, že to bylo řečeno v duchovním smyslu, a pohoršeně odešli pryč v domnění, že je Kristus vybízí, aby jedli lidské maso.
Také ve Staré úmluvě byly předkladné chleby, ale ty patřily ke Starému zákonu a skončily. Zato máme v Novém zákoně nebeský chléb a kalich spásy, které posvěcují i tělo. A stejně jako je chléb příhodný pro tělo, vyhovuje duši Slovo.
Nehleď proto na eucharistický chléb a víno jako na prosté a obyčejné způsoby; jsou to skutečně tělo a krev Ježíše Krista, jak to sám Pán tvrdil. A i kdyby ti to smysly namlouvaly, víra ti dodá pevnou jistotu.
Takto bys měl být poučen a dát se proniknout skálopevnou vírou, že to, co vypadá jako chléb, chléb není, třebaže to tak chutná, ale že je to Kristovo tělo; a že to, co vypadá jako víno, víno není, třebaže to tak chutná, ale že je to Kristova krev. A protože o tom už dávno zpíval žalmista David: Chléb dodává sílu srdci člověka a jeho obličej se leskne olejem, přijmi ten chléb jako chléb duchovní a posilni svoje srdce a tváři své duše dodej lesku.
Kéž září z tvé odhalené tváře jas čistého svědomí, ať se v ní zrcadlí odlesk Kristovy slávy, abys kráčel od slávy ke slávě v Kristu Ježíši, našem Pánu. Jemu budiž čest i moc i sláva na věky věků. Amen.
