„Synu člověka! Já tě posílám k synům Izraele, k odpadlému národu, který ode mě odstoupil.“
14. neděle v mezidobí
První čtení: Ezechiel 2,2-5
Vešla do mě síla a postavila mě na nohy. Slyšel jsem, jak Bůh mluví ke mně a praví: „Synu člověka! Já tě posílám k synům Izraele, k odpadlému národu, který ode mě odstoupil; oni i jejich otcové byli mi nevěrní až do dneška. Jsou to lidé drzé tváře a zatvrzelého srdce, k nimž tě posílám. Řekneš jim: Tak praví Pán, Hospodin! A oni – ať už poslechnou, nebo ne, – je to vskutku vzpurné plemeno – musí poznat, že byl mezi nimi prorok!“
Druhé čtení: 2. list Korinťanům 12,7-10
Bratři! Abych se pro vznešenost zjevení nepyšnil, byl mi dán do těla osten, posel to satanův, aby mě bil do tváře. To proto, aby se mě nezmocňovala pýcha. Kvůli tomu jsem třikrát prosil Pána, aby mě toho zbavil. Ale on mi řekl: „Stačí ti moje milost, protože síla se tím zřejměji projeví ve slabosti.“ Velmi rád se tedy budu chlubit spíše svými slabostmi, aby na mně spočinula Kristova moc. Proto s radostí přijímám slabosti, příkoří, nouzi, pronásledování a úzkosti a snáším to pro Krista. Neboť když jsem slabý, právě tehdy jsem silný.
Evangelium: Marek 6,1-6
Ježíš šel do svého domova. Učedníci ho doprovázeli. Příští sobotu začal učit v synagoze. Mnoho lidí ho poslouchalo a říkali celí užaslí: „Kde se to v něm vzalo? Jaká moudrost mu byla dána! A takové zázraky se dějí jeho rukama! Copak to není ten tesař, syn Mariin a příbuzný Jakubův, Josefův, Judův a Šimonův? A nežijí jeho příbuzné tady mezi námi?“ A pohoršovali se nad ním. Ježíš jim řekl: „Nikde prorok neznamená tak málo jako ve své vlasti, u svých příbuzných a ve své rodině.“ A nemohl tam udělat žádný zázrak; jenom na několik málo nemocných vložil ruce a uzdravil je. A divil se jejich nevěře. Obcházel pak okolní vesnice a učil.
ZAMYŠLENÍ:
Připomeňme si nejdříve evangelium minulé neděle. Tam se mluvilo o víře - o víře nemocné ženy a o víře otce jehož dcera umírala. V obou případech Ježíš na tuto víru odpověděl činem, nemocní byli uzdraveni, těm, kteří v něho doufali, bylo pomoženo. Dnešní evangelium ukazuje opak, totiž nevíru. Nazaretští se nejdřív podiví Ježíšově moudrosti, ale vzápětí si uvědomí, že Ježíš pro ně není neznámou postavou. Je jedním z nich, znají jeho příbuzné a tak nejenže od něj nečekají nic mimořádného, ale dělá jim možná i potíže připustit, že ten, který je jedním z nich, by je mohl v něčem převyšovat. Je to lidsky obyčejné a pochopitelné. Ale zároveň je hned vidět důsledek - Ježíš nemohl mezi nimi celkem nic vykonat. Chyběla víra - nechyběla Ježíšova moc!
Je tedy dobré si v této souvislosti uvědomit, co víra, o které je v evangeliu minulé a dnešní neděle řeč, vlastně znamená.
Na první pohled se zdá, že když si člověk něco přeje a věří prostě, že mu to Bůh skrze Ježíše dá, a že tedy Bůh musí takovéto přání vyplnit. Jenže to by byl omyl. To by totiž nebyla víra v Krista - Spasitele, ale víra, kterou by člověk dál kroužil kolem sebe - víra ve splnění jeho přání, víra spíš pohádková. Tuto víru ovšem Ježíš nežádá. On chce, aby člověk uvěřil - pochopil, že v něm, v Ježíši, přišla Boží moc, že v něm přišla Boží záchrana, která je člověku nabídnuta. A jakmile si člověk stačí sám a říká si: "Co já mohu od toho Ježíše vůbec dostat?", zavírá mu dveře. Ježíš je stále dost mocný, ale člověk svou nevírou je schopen zavřít k sobě dveře, vyřadit Ježíšovu moc ze hry. Je to podivné, ale tak nás Bůh bere vážně.
Podívejme se však do evangelia ještě dál. Ježíšovo působení nekončí tím, že ho Nazaretští prakticky odmítli. Ježíš přichází dál, jinam. Jeho poslání není totiž nevírou změněno nebo odstraněno. A tak je to v dějinách stále. Boží věc je dána do světa, evangelium je stále ve světě hlásáno. Nikdo z jeho hlasatelů nenaráží jen na souhlas, přijetí. Ale odmítnutí neznamená konec evangelia. Znamená jen vybídnutí, jít jinam a pokračovat ve svěřeném úkolu. A kdekoliv je evangelium přijato, začnou se dít Boží věci. Začne se měnit to, co je jinak nezměnitelné, pohybovat to, co bylo stále nehybné. Ale co se naštěstí nestane - nezačnou se jen tak plnit lidská přání jedno za druhým. Kdyby totiž Bůh přistoupil na to, že nám bude ze své štědrosti plnit nejdříve a hlavně naše přání, bylo by to nakonec pro nás zlé. Byli bychom totiž stále jen sami u sebe, v kruhu svých tužeb, svých nápadů, ale také svých hříchů a své slabosti.
Naštěstí tomu tak není. Ježíš nám nabízí vyvedení z kruhu vlastních přání a vlastních hříchů do okruhu Boží lásky, Božího království, prostě nabízí nám záchranu. Jeho nabídka je trvalá a mocná. Jde jen o to, zda člověk Ježíši uvěří, nebo jestli zůstane u toho, že ho bude posuzovat.
PROSBY:
Ježíši, slunce spravedlnosti, na sklonku dne tě prosíme za celé lidské pokolení, aby se všichni stále těšili z tvého světla, kterého neubývá.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
Opatruj novou úmluvu, kterou jsi zpečetil svou božskou krví a posvěcuj svou Církev, aby byla neposkvrněná.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
Pane, pamatuj na své shromáždění, na svůj lid, v němž přebýváš.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
Uveď poutníky na cestu pokoje a pravého štěstí, aby ve zdraví a radosti došli k vytouženému cíli.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
Pane, přijmi duše zemřelých, uděl jim odpuštění a věčnou slávu.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
