Proto bděte a modlete se v každé době.
1. neděle adventní
První čtení: Jeremiáš 33,14-16
Hle, blíží se dni – praví Hospodin – kdy splním sliby, které jsem dal o Izraelovu a o Judovu domu. V ty dny, za toho času vzbudím Davidovi zákonitý výhonek, který bude uskutečňovat právo a spravedlnost na zemi. Za těch dnů dojde Juda spásy a Jeruzalém bude bydlet v bezpečí. To je jméno, kterým ho budou nazývat: „Hospodin je naše spravedlnost.“
Druhé čtení: 1. list Soluňanům 3,12 – 4,2
Bratři! Ať ve vás Pán rozhojňuje stále víc a více lásku jednoho k druhému i ke všem lidem, jako ji i my máme k vám. Ať posilní vaše srdce, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými. Nakonec pak vás, bratři, prosíme a napomínáme v Pánu Ježíši: jak jste se od nás naučili, že máte žít, abyste se líbili Bohu, a jak i žijete, tak ať v tom vynikáte ještě více. Víte přece, které příkazy jsme vám dali z moci Pána Ježíše.
Evangelium: Lukáš 21,25-28.34-36
Ježíš řekl svým učedníkům: „Budou znamení na slunci, na měsíci i na hvězdách, na zemi úzkost národů, bezradných nad hukotem a příbojem moře; lidé budou zmírat strachem a očekáváním toho, co přijde na celý svět, neboť hvězdný svět se zachvěje. A tehdy lidé uvidí Syna člověka přicházet v oblaku s velikou mocí a slávou. Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení. Dejte si pozor, aby vaše srdce nebyla zatížena nestřídmostí, opilstvím a pozemskými starostmi, aby vás den soudu nezastihl znenadání; přijde totiž jako léčka na všechny, kdo přebývají na celé zemi. Proto bděte a modlete se v každé době, abyste mohli všemu tomu, co se má stát, uniknout a obstát před Synem člověka.“
PROSBY:
Ježíši, Synu Nejvyššího, tys byl Gabrielem zvěstován Panně Marii, přijď a vládni svému lidu navěky.
PANE, PŘIJĎ A ZŮSTAŇ S NÁMI.
Ježíši, Synu Boží, tvůj předchůdce se v Alžbětině lůně zaradoval nad tebou, přijď a přines celému světu radost ze spásy.
PANE, PŘIJĎ A ZŮSTAŇ S NÁMI.
Ježíši, Spasiteli, tvé jméno zjevil anděl Josefovi, muži spravedlivému, přijď a osvoboď svůj lid od jeho hříchů.
PANE, PŘIJĎ A ZŮSTAŇ S NÁMI.
Ježíši, světlo světa, tebe očekával Simeon a všichni spravedliví, přijď nás potěšit.
PANE, PŘIJĎ A ZŮSTAŇ S NÁMI.
Ježíši, vycházející slunce, které nikdy nezapadne, Zachariáš o tobě předpověděl, že nás navštívíš z výsosti, přijď a zasvitni zemřelým a vyveď je ze stínu smrti.
PANE, PŘIJĎ A ZŮSTAŇ S NÁMI.
Z »Katechezí« svatého Cyrila Jeruzalémského, biskupa
(Cat. 15, 1-3: PG 33, 870-874)
Dvojí příchod Ježíše Krista
Zvěstujeme Kristův příchod, a to ne pouze jeden, nýbrž i druhý, který bude mnohem slavnější, než byl ten první. První totiž byl poznamenán utrpením, druhý bude ozdoben diadémem Božího království.
U našeho Pána Ježíše Krista je přece všechno většinou dvojí. Dvojí narození: první z Boha před věky, druhé z Panny po dovršení času. Dvojí sestoupení na svět: první skryté před lidskými zraky jako krůpěje rosy v rouně, druhé zjevné, které ovšem teprve přijde.
Při prvním příchodu byl v jeslích zavinut do plének; při druhém se oděje světlem místo šatu. Při prvním snesl kříž, nedbaje potupy; při druhém přijde v doprovodu zástupů andělů a oslavený.
Nezůstáváme tedy toliko při prvním příchodu, nýbrž očekáváme i druhý. Jestliže jsme při prvním příchodu říkali: Požehnaný, který přichází ve jménu Páně, také při druhém, spěchajíce s anděly vstříc Pánu, volejme znovu v úctě: Požehnaný, který přichází ve jménu Páně.
Spasitel přijde ne proto, aby byl znovu souzen, nýbrž aby soudil ty, kteří jej na soud pohnali. Ten, jenž prve mlčel, když byl souzen, připomene zlosynům, kteří se opovážili přivést jej na kříž: Takto jsi jednal, a mlčel jsem.
Tehdy přišel v souladu s Božím rozvržením díla spásy, aby lidi učil a přesvědčoval; tentokrát se mu budou muset podrobit, i kdyby nechtěli.
O obojím příchodu mluví prorok Malachiáš: A náhle přijde do svého chrámu Pán, jehož vy hledáte; hle, jeden příchod.
A znovu říká o druhém příchodu: Zde je posel smlouvy, po němž toužíte. Hle, přijde všemohoucí Hospodin. Kdo však snese den jeho příchodu, kdo obstojí, až se objeví? Vždyť je jako oheň, kterým se taví, jako rostlina valchářů! Usadí se, aby tavil a čistil.
Také Pavel má na mysli ony dva příchody, když píše Titovi tato slova: Projevila se Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem. Vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života i světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně a přitom očekávali v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Ježíše Krista. Vidíš tedy, jak mluví o prvním příchodu, za nějž vzdává dík, i o druhém, který očekáváme?
Proto se obsah víry, kterou vyznáváme, až do nynějška předává tak, abychom věřili v toho, »který vstoupil do nebe, sedí po pravici Otce a přijde ve slávě soudit živé i mrtvé a jehož království bude bez konce«.
Přijde tedy náš Pán Ježíš Kristus z nebe. Přijde ve slávě na konci tohoto světa, v poslední den. Nastane konec tohoto světa a tento stvořený svět bude zase učiněn novým.
ZAMYŠLENÍ:
Většina z nás jistě lehko řekne, že jejich srdce není zatíženo ani nestřídmostí, ani opilstvím. Jsme přece spořádaní lidé. A upřímně řečeno, nějaký den vesmírného Hospodinova soudu jsme sice ochotni připustit, ale zas tak moc s ním nepočítáme, máme po ruce mnohem obyčejnější a prozaičtější starosti. Ale co naše běžné denní starosti - ty nezatěžují naše srdce? Čeho máme denně vlastně nejvíc na srdci? Nemusíme ani dlouho hledat, abychom viděli, že náš život nejvíc zatěžuje ta tisícovka drobných starostí, z nichž nejméně polovinu bychom snad mít ani nemuseli. Každý z nás jistě zažil, že když ho uprostřed nekonečného proudu neodbytných a zdánlivě předůležitých starostí zasáhla třeba obyčejná chřipka, najednou se ukázalo, kolik věcí vlastně vůbec důležitých není, kolik toho lze odložit, co všechno lze vynechat. Život se nám najednou zjednodušil. Bohužel, jakmile se člověk uzdraví, vrátí se zpravidla do balíku svých starostí. A přece víme, že věcí opravdu nutných k životu je poměrně málo, že mnoho věcí být sice může, ale nemusí. Žijeme mnozí v situaci, kdy ty opravdu nutné věci k životu (jídlo, spánek, oblečení) zajištěny máme, a to bez mimořádného úsilí. O to víc je ale věcí, které mít nemusíme, a přece o ně usilujeme, o to víc je starostí o zajišťování věcí, které nejsou nezbytné, ale nám se zdají nutné. Desítky a stovky těchto nikoli nezbytných věcí nám kradou životní síly. A nejen to. Kradou nám srdce. Nemáme ho pro Boha celé. Nemůžeme čekat s otevřeným srdcem na Syna člověka, protože čekáme až nám přivezou novou sedací soupravu, až konečně zlevní počítač, po němž toužíme, až sklidíme na zahradě úrodu ze všech skleníků, které jsme si vymysleli ... až ... Ale jednou nebude žádné až. A toto "jednou" nemusí být jen nedohledně daleko. Máme se bát? Evangelium říká "buďte bdělí". To ovšem není výzvou ke strachu, ten nemá ve víře místo. Není to tedy tak, že by se člověk měl bát o své štěstíčko, bát se, že mu ho Bůh sebere. Pokud se někdo po několika dnech nebo měsících šťastného života začne třást a říká si "už zase se mi vede dlouho dobře, co asi přijde za pohromu?", neprojevuje víru, ale spíš pověrečnost. Jistě, v životě se střídají chvíle šťastné i nešťastné, ale všechny tvoří jeden celek našeho života. Jenže výzva k bdělosti, o které hovoří evangelium, není výzvou ke strachu ani k vypočítavosti, je to výzva k tomu, abychom nepřestali naplno jako křesťané žít. Abychom se nedali zaplnit a ukolébat ani tou tisícovkou drobných starostí, do nichž zabředlo naše srdce, ani tím, že život běží poklidně a v našem žití se celkem nic neděje. Je to výzva k tomu, abychom nepřestali vědět a vnímat, kam směřuje celý život a celý svět, jakého velkého pohybu jsme vlastně účastni. A tento pohyb směřuje k Bohu, nebo jinak: k příchodu Syna člověka, který se ujme vlády, aby ji celou předal Bohu - Otci. Jak má tedy člověk bdít? Tím že se stále dívá z okna, jestli už nenastává konec světa? Tak jistě ne. Bdí, když se modlí, když prosí v každý čas. Když nemá srdce zakotveno ve starostech ani bezpečí svých konexí a pohodlně zařízeného bytu, ale v živém Bohu. A modlitba, která má neustále vyplňovat náš život, toto zakotvení, které roste z víry, uskutečňuje, podporuje, prohlubuje.
A když si člověk říká, že je to všechno sice hezké, ale on nemá čas se modlit, nemá čas nad životem přemýšlet, nemá čas být každý týden aspoň půl hodiny s Bohem.., ať o tom nediskutuje, ale zkusí se podívat na věc jinak. Je dobré si totiž položit otázku: Na co máte čas? Čemu věnujete svůj čas? Co máte převážně a trvale na srdci? A co z toho je tak důležité jako Bůh a modlitba?
