Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou.
4. neděle velikonoční
První čtení: Skutky apoštolů 13,14.43-52
Pavel a Barnabáš šli z Perge a dostali se do Antiochie v Pisídii. Tam šli v sobotu do synagogy a posadili se. Přišlo za nimi hodně židů a pohanů, kteří ctili Boha. Pavel a Barnabáš s nimi rozmlouvali a povzbuzovali je, aby zůstali věrni Boží milosti. Následující sobotu se sešlo takřka celé město, aby si poslechlo Boží slovo. Když však židé viděli takové množství, naplnilo je to žárlivostí, odporovali Pavlovi, když mluvil, a vedli rouhavé řeči. Tu Pavel i Barnabáš jim řekli otevřeně: „Vám nejprve se mělo hlásat Boží slovo. Ale proto, že ho od sebe odmítáte, a tak sami sebe odsuzujete ke ztrátě věčného života, obracíme se k pohanům. Neboť tak nám to nařídil Pán: ‘Určil jsem tě za světlo pohanům, abys byl spásou až na konec země.’“ Když to uslyšeli pohané, radovali se a velebili slovo Páně. A přijali víru všichni, kdo byli určeni k věčnému životu. Tak se slovo Páně šířilo po celé té krajině. Židé však poštvali zbožné ženy z vyšších vrstev a přední muže města, vyvolali proti Pavlovi a Barnabášovi pronásledování a vyhnali je ze svého území. Oni si na svědectví proti nim setřásli prach z nohou a odešli do Ikónia. Učedníci však byli plní radosti a Ducha svatého.
Druhé čtení: Zjevení 7,9.14b-17
Já, Jan, viděl jsem veliký zástup, který by nikdo nespočítal, ze všech národů, kmenů, plemen a jazyků; stáli před trůnem a před Beránkem, odění bílým rouchem, s palmami v rukou. A jeden ze starců mi řekl: „To jsou ti, kdo přicházejí z velikého soužení; roucho si do běla vyprali v Beránkově krvi. Proto jsou před Božím trůnem a ve dne v noci mu slouží v jeho chrámě. A ten, který sedí na trůně, se k nim sníží a bude s nimi bydlet. Už nikdy nebudou mít hlad ani žízeň, nebude už do nich pražit slunce ani jakýkoli jiný žár, protože Beránek, který je uprostřed před trůnem, bude je pást a vodit k pramenům živé vody. Bůh sám jim setře každou slzu z očí.“
Evangelium: Jan 10,27-30
Ježíš řekl: „Moje ovce slyší můj hlas; já je znám a ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. Nezahynou navěky a nikdo mi je nevyrve z rukou. Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni a z Otcových rukou je nemůže vyrvat nikdo. Já a Otec jedno jsme.“
PROSBY:
Spravedlivý Otče, tys chtěl, aby tvůj Syn skrze kříž vešel do své slávy, ať všechno přitáhne k sobě.
BOŽE, PRO ZMRTVÝCHVSTÁNÍ KRISTOVO OCHRAŇUJ SVŮJ LID.
Skrze Syna, tebou oslaveného, sešli církvi svatého Ducha, aby byla znamením jednoty celého lidského rodu.
BOŽE, PRO ZMRTVÝCHVSTÁNÍ KRISTOVO OCHRAŇUJ SVŮJ LID.
Skrze vodu a Ducha svatého jsi znovuzrodil nové pokřtěné, dej všem, ať zůstanou věrni svému křtu a dojdou do věčného života.
BOŽE, PRO ZMRTVÝCHVSTÁNÍ KRISTOVO OCHRAŇUJ SVŮJ LID.
Skrze svého vzkříšeného Syna ujmi se ubohých, osvoboď vězně, uzdrav nemocné, a ukaž celému světu svou dobrotu.
BOŽE, PRO ZMRTVÝCHVSTÁNÍ KRISTOVO OCHRAŇUJ SVŮJ LID.
Zemřelým bratřím, které jsi nasytil tělem a krví oslaveného Krista, dej v poslední den účast na vzkříšení.
BOŽE, PRO ZMRTVÝCHVSTÁNÍ KRISTOVO OCHRAŇUJ SVŮJ LID.
ZAMYŠLENÍ:
Touha po jistotě je zřejmě jedna z nejsilnějších tužeb v člověku. A lidé velmi těžko nesou, když o sebechabější jistoty přijdou. Jak jsme na tom my, křesťané? Jaké jsou naše jistoty? Na čem stavíme a na co spoléháme? Kde se cítíme úplně v bezpečí? Je to u Boha? Nespěchejme s odpovědí. Řada hodných věřících lidí se domnívá, že si počínají velmi zbožně když říkají:" já bych rád do nebe, já sice vím, že mne má Bůh rád, ale kdoví, jak dopadnu. Copak já si to nebe zasloužím? Vím snad, jak se na mne bude při posledním soudu Pán Bůh dívat?" A tak podobně. Jistě, nejsme ještě u cíle své cesty, a tak právem uvažujeme o tom, že jsme schopni svou cestu k Bohu pokazit, že jsme schopni se vydat jednoho dne špatnou cestou ... Ano, jistotu v sobě samotných nemáme a mít nemůžeme. Bylo by pošetilé říkat, že já se nemohu zmýlit a že já se sám v sobě nemohu zklamat. Ovšem jak je to s jistotou, kterou nemám v sobě samém, ale v Bohu? Je totiž známou věcí, že nemá-li člověk hlubokou jistotu v Bohu, začne si hledat nakonec velmi mělké jistoty v tomto světě. A tím si nijak nepomůže, spíš naopak.
O čem nás to ale dnes ujišťovalo Písmo? O tom, že Ježíši nikdo jeho ovce z jeho ruky nevyrve. Že on sám jim dává věčný život. Že z Otcovy ruky nikdo Ježíšovy ovce nevezme. Takže zbývá jedna jediná otázka: patřím já mezi Ježíšovy ovce? Patřím do jeho stáda - církve? Patřím Ježíši? Vím, že si mne zamiloval, že mi odpustil, že on sám mne bere do své ruky? Vím, že mne drží a nechce mne pustit, když by si zlo na mne dělalo nárok? Vím, že z Ježíšovy ruky mohu tedy utéci jen já sám? Mám tuto jistotu? Velmi na ní záleží. Protože bez ní se budu podobat člověku, který vidí krásnou pevninu, chce na ni z moře doplavat, ale stále má obavu, že cestu nevydrží, že nedoplave, a tak samým strachem začne polykat jeden doušek za druhým a může utonout.
Zopakujme to tedy ještě jednou: my sami nejsme žádnou jistotou. Věřit neoblomně jen sobě samotnému je prostě pošetilost. Ježíš je naší jistotou. To on nás má ve své ruce. Nese nás. Sám nás nechce ztratit. A je se svým Otcem zajedno, on a Otec jednou jsou. Kam by tedy člověk šel? Kde najde víc? A pokud toto přijal, čeho by se bál? Vždyť ten, který nás drží a nese, zná naše slabosti a naše nebezpečí stokrát lépe než my. A je láska. A je pravda. A chce nás víc, než my jeho! Je tedy důvod ke strachu? A má smysl hledat jistoty jinde než u něho?
Z homilií svatého Řehoře Velikého, papeže, na evangelia
(Hom. 14, 3-6: PL 76, 1129-1130)
Kristus, dobrý pastýř
Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce, to znamená miluji je, a moje ovce znají mne. Jako kdyby přímo řekl: Kdo mě miluje, jde za mnou. Kdo totiž pravdu nemiluje, dosud ji vůbec nepoznal.
Nejmilejší bratři, slyšeli jste o nebezpečí, ve kterém jsme my. Zamyslete se také nad tím, co říká Pán o vašem nebezpečí. Posuďte sami, zdali jste jeho ovce, zkoumejte, zdali ho znáte, znáte-li světlo pravdy. Myslím tím, zdali ho znáte ne tak, že v něj věříte, ale že ho milujete. Zdali ho znáte ne vírou, ale skutky. Neboť týž evangelista Jan, který zaznamenal tato slova, jinde praví: Kdo tvrdí: Znám ho, ale jeho přikázání nezachovává, je lhář. Proto i na tomto místě Pán hned dodává: Jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život. Jako by přímo řekl: To, že já znám Otce a on zná mne, se ukazuje v tom, že dávám svůj život za své ovce. Neboli to, jak miluji svého Otce, ukazuji tím, s jak velikou láskou umírám za své ovce.
A o těchto ovcích dále říká: Moje ovce slyší můj hlas; já je znám, ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. O nich také řekl o něco dříve: Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn; bude moci vcházet a vycházet a najde pastvu. Vejde totiž k víře; a vyjde od víry k patření, od důvěřivosti k nazírání a pastvu nalezne ve věčném požívání. Ovce dobrého pastýře tedy nacházejí pastvu, neboť každý, kdo ho následuje s čistým srdcem, pase se na věčně zelené pastvině. Ale co jiného je pastva těchto ovcí než niterná radost věčně kvetoucího ráje? Pastvou vyvolených je totiž stálé patření na Boží tvář, neboť když na Boha patříme bez umdlení, duše se bez konce sytí pokrmem života.
Hledejme tedy, bratři nejmilejší, tuto pastvu, abychom se na ní mohli radovat spolu se slavným shromážděním tolika nebešťanů. Pozváním kéž je nám sama tato radostná slavnost. Nuže, zapalme, bratři, svého ducha, ať se znovu rozhoří víra v to, čemu jsme uvěřili, zahořme touhou po nebeských výšinách. A takto milovat již znamená jít.
Od radostí niterné slavnosti ať nás neodvrátí žádné protivenství; neboť když někdo touží jít k zamýšlenému cíli, jeho touhu neodradí žádná překážka v cestě. Ať nás nesvede žádný přelud klamného štěstí. Pošetilý by přece byl poutník, který by cestou při pohledu na rozkošné louky zapomněl jít, kam měl namířeno.
