Paní se mnou mluvila.
10. únor
Sv. Scholastiky, panny
památka
Narodila se v Nursii (Norcia) ve střední Itálii kolem roku 480. Následovala svého bratra sv. Benedikta a vstoupila do kláštera na úpatí Monte Cassina. Tam také zemřela kolem roku 547.
Ze spisu »Dialogy o životě a divech italských otců« od svatého Řehoře Velikého, papeže
(Lib. 2, 33: PL 66, 194-196)
Dokázala víc, protože víc milovala
Scholastika, sestra svatého Benedikta, již od dětství zasvěcená všemohoucímu Bohu, chodívala jednou za rok za bratrem. Muž Boží jí přicházíval vstříc na klášterní pozemek nedaleko od brány kláštera.
Jednou zase přišla jako obvykle a její ctihodný bratr k ní přišel se svými učedníky. Celý den strávili v chválách Božích a ve svatých rozhovorech, a když se už začalo stmívat, společně pojedli.
A protože se mezitím během jejich zbožné besedy připozdilo, svatá řeholnice požádala Benedikta: »Prosím tě, neopouštěj mě této noci a porozprávějme si až do rána o radostech života v nebi.« On jí odpověděl: »Co to povídáš, sestro ? Nemohu přece v žádném případě zůstat mimo svou celu.«
Když tedy ctihodná sestra uslyšela zápornou odpověď svého bratra, položila sepjaté ruce na stůl, sklonila hlavu do dlaní a začala se modlit k všemohoucímu Pánu. A když hlavu znovu zdvihla, strhla se mohutná bouře s hromy a blesky a takový liják, že ani ctihodný Benedikt, ani bratři, kteří ho provázeli, nemohli ani vykročit z místa, na kterém společně seděli.
Tu začal Boží muž smutně naříkat a řekl: »Bůh ti buď milostiv, sestro, cos to provedla?« Nato ona: »Hleď, prosila jsem tě, ale tys mi nechtěl vyhovět; poprosila jsem proto svého Boha, a ten mě vyslyšel. Teď tedy jdi, můžeš-li, rozluč se se mnou a vrať se do kláštera.«
A tak ten, který tam nechtěl zůstat dobrovolně, zůstal nedobrovolně, a tak se stalo, že probděli spolu celou noc a vzájemně se posilovali zbožnou rozmluvou o duchovním životě. Není divu, že žena zmohla víc než muž. Vždyť přece Bůh je láska, jak říká Jan, a tak bylo navýsost správné, že ona dokázala víc, protože víc milovala.
A hle, když po třech dnech stál Boží muž ve své cele a pozdvihl oči k nebi, spatřil, jak duše jeho sestry vychází z jejího těla v podobě holubice a vchází do skrytého nebe. Zaradoval se nad její velikou slávou, hymny a chvalozpěvy vzdal chválu všemohoucímu Bohu a poslal spolubratry, aby přinesli její tělo do kláštera a pochovali ji do hrobu, který měl připravený pro sebe. A tak se stalo, že ty, kdo byli vždycky jedna duše v Bohu, nerozdělil ani hrob.
11. únor
Panny Marie Lurdské
nezávazná památka
11. února 1858 spatřila čtrnáctiletá Bernadetta Soubirousová ve skalní jeskyni »de Massabielle« poblíž Lurd (Lourdes) ve Francii Pannu Marii. Zjevení se opakovalo do 16. července ještě sedmnáctkrát. K jeskyni, v níž vytryskl pramen vody, přichází od té doby velké množství poutníků, mezi nimi velký počet postižených nejrůznějšími neduhy. Církevně uznaných zázračných uzdravení za sto let (do roku 1959) bylo 58, ale úlevu přinesla tato pouť mnohem většímu počtu lidí. Výzva Matky Boží k pokání probudila v církvi hlubší zájem o modlitbu a službu lásky a podnítila péči o trpící a nemocné. Slavení dnešní památky povolil papež Lev XIII. (1891) a sv. Pius X. ji rozšířil na celou církev(1907).
Z dopisu svaté Bernadetty Soubirousové
(List P. Gondradovi r. 1861; Srov. A. Ravier, Les écrits de sainte Bernadette, Paris 1961, pp. 53-59)
Paní se mnou mluvila
Jednoho dne jsem se vydala se dvěma děvčaty na břeh řeky Gávy sbírat dříví a zaslechla jsem nějaký šum. Otočila jsem se směrem k louce, ale viděla jsem, že se stromy sotva hýbou. Proto jsem pozdvihla hlavu vzhůru a podívala se k jeskyni. Spatřila jsem tam Paní celou v bílém: měla bělostné šaty přepásané modrým pásem a na obou nohou světle žlutou růži a měla i růženec stejné barvy.
Když jsem to uviděla, protřela jsem si oči, protože jsem si myslela, že mě klame zrak, a sáhla jsem rukou do kapsy, kde jsem našla svůj růženec. Chtěla jsem také udělat na čele kříž, ale nebyla jsem s to tam zdvihnout ruku, pořád mi padala. Až když se pokřižovala Paní, zkusila jsem to znovu, a ačkoli se mi ruka třásla, podařilo se to i mně. Hned jsem se začala modlit růženec a také Paní posouvala zrna svého růžence, ale rty se jí nepohybovaly. Když jsem se růženec domodlila, vidění ihned zmizelo.
Vyptávala jsem se tedy ostatních dvou dívek, zdali něco viděly. Řekly, že ne, a hned naléhaly, co to bylo, a že jim to musím prozradit. Sdělila jsem jim, že jsem uviděla Paní, celou v bílém, a že nevím, kdo to byl. Ale vybídla jsem je, aby o tom nic neříkaly. Nato mě děvčata varovala, abych se tam už nevracela. To jsem odmítla. A tak jsem přišla v neděli znovu, protože jsem uvnitř cítila, že mě něco volá . . .
Ta Paní na mě promluvila až potřetí a ptala se mě, zdali bych za ní nechtěla chodit příštích patnáct dní. Řekla jsem, že chci. A také dodala, že musím vyzvat kněžstvo, aby se tam postarali o stavbu kaple. A pak mi poručila, abych se napila z pramene. Protože jsem žádný pramen neviděla, šla jsem k řece Gávě. Ale ona mi dala na srozuměnou, že nemluví o řece, a ukázala mi prstem, kde má být pramen. Když jsem tam přišla, nenašla jsem nic, jen trochu bahnité vody. Snažila jsem se ji nabrat rukou, ale nešlo to. Proto jsem se pustila do hrabání a nakonec jsem sice dokázala trošku vody nabrat, ale třikrát jsem ji rozlila, až po čtvrté jsem se dokázala napít. Pak se zjevení ztratilo a já jsem šla pryč.
Celých patnáct dní jsem se tam vracela a každý den kromě jednoho pondělka a jednoho pátku se mi Paní zjevovala. Každý den mi přikazovala, že mám kněžím připomenout, aby tam vybudovali kapli, že se mám jít k prameni umýt a že se mám modlit za obrácení hříšníků. Častěji jsem se jí ptala, kdo je, ale ona se na to jen usmívala. Až nakonec pozvedla ruce do výšky, upřela oči k nebi a řekla mi, že je Neposkvrněné Početí.
Během těch patnácti dní mi také prozradila trojí tajemství, ale zakázala mi komukoli je prozradit. To jsem dodnes věrně dodržela.
