„Kdo tedy může být spasen?“
28. neděle v mezidobí
První čtení: kniha Moudrosti 7,7-11
Modlil jsem se, a byl mi dán rozum, prosil jsem, a ducha moudrosti v úděl jsem přijal. Jí jsem dal přednost před žezly a trůny a bohatství ve srovnání s ní jsem pokládal za nic. Nesrovnával jsem s ní neocenitelný drahý kámen, protože všechno zlato je vzhledem k ní jen troška písku a za bláto lze počítat vedle ní stříbro. Miloval jsem ji nad zdraví a krásu, chtěl jsem ji mít raději než denní světlo, poněvadž nehasne její záře. Spolu s ní se mi dostalo všeho dobra a skrze ni nespočetného bohatství.
Druhé čtení: list Židům 4,12-13
Boží slovo je plné života a síly, ostřejší než každý dvojsečný meč: proniká až k rozdělení duše a ducha, kloubů a morku a pronáší soud i nad nejvnitřnějšími lidskými myšlenkami a hnutími. Není tvora, který by se před Bohem mohl ukrýt, před jeho očima je všechno nahé a odkryté a jemu se budeme zodpovídat.
Evangelium: Marek 10,17-30
Když se Ježíš vydával na cestu, přiběhl nějaký člověk, poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co musím dělat, abych dostal věčný život?“ Ježíš mu odpověděl: „Proč mě nazýváš dobrým? Nikdo není dobrý, jenom jeden: Bůh. Znáš přikázání: ‘Nezabiješ, nezcizoložíš, nepokradeš, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i matku!’“ On mu na to řekl: „Mistře, to všechno jsem zachovával od svého mládí.“ Ježíš na něho pohlédl s láskou a řekl mu: „Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ On pro to slovo zesmutněl a odešel zarmoucen, protože měl mnoho majetku. Ježíš se rozhlédl a řekl svým učedníkům: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!“ Učedníci užasli nad jeho slovy. Ježíš jim však znovu řekl: „Děti, jak je těžké vejít do Božího království! Spíš projde velbloud uchem jehly, než vejde bohatý do Božího království.“ Oni užasli ještě víc a říkali si mezi sebou: „Kdo tedy může být spasen?“ Ježíš na ně pohleděl a řekl: „U lidí je to nemožné, ale ne u Boha. Vždyť u Boha je možné všechno.“ Tu mu řekl Petr: „My jsme opustili všechno a šli jsme za tebou.“ Ježíš odpověděl: „Amen, pravím vám: Nikdo není, kdo by opustil dům, bratry nebo sestry, matku nebo otce, děti nebo pole pro mě a pro evangelium, aby nedostal stokrát víc nyní v tomto čase: domy, bratry a sestry, matky a děti i pole, a to i přes pronásledování, a v budoucím věku život věčný.“
Otče a Pane všech, tys poslal na svět svého Syna, aby na každém místě bylo oslavováno tvé jméno, posilni svědectví své církve mezi národy.
BOŽE, VYSLYŠ NAŠI MODLITBU.
Učiň, ať ochotně přijímáme apoštolské učení, aby náš život odpovídal pravdám naší víry.
BOŽE, VYSLYŠ NAŠI MODLITBU.
Bože, ty miluješ spravedlivé, zastaň se těch, kdo trpí bezpráví.
BOŽE, VYSLYŠ NAŠI MODLITBU.
Osvoboď nevinně vězněné, dej světlo slepým, ujmi se vyhnanců, ochraňuj cizince.
BOŽE, VYSLYŠ NAŠI MODLITBU.
Splň touhu věrných zemřelých a doveď je skrze svého Syna k slávě vzkříšení.
BOŽE, VYSLYŠ NAŠI MODLITBU.
ZAMYŠLENÍ:
Mnohý posluchač evangelia si může říci, že se ho dnešní text vlastně netýká. Nemá mnoho majetku, tak se nemusí vzrušovat, ledaže by přemýšlel o jiných, kteří mají víc než on. Jenže evangelium je vždy určeno především pro toho, kdo je poslouchá, ne jen pro ty druhé. A tak se pokusíme jeho poselství dobře vnímat, i když třeba nejsme zrovna boháči.
Podívejme se nejdřív na toho mladíka. Běží za Ježíšem, projevuje mu úctu. Ptá se ho, co má dělat, aby měl život věčný. To mu jistě nelze vytýkat. A když se ho Ježíš ptá na jeho vztahy k bližním, když cituje patřičná přikázání Desatera, odpovídá rovněž víc než uspokojivě. A Ježíš ho nijak nekárá za to, že by se třeba chlubil, naopak, všechny jeho kladné odpovědi přijímá. Mohli bychom tedy čekat, že nakonec toho mladíka pochválí, nebo ho dá za vzor, nebo mu řekne, že je už v cíli. Ale nic takového se nestane. Pohlédne na něho s láskou - to nepřehlédněme! - a ukáže mu, co mu schází, ukáže mu jeho velký nedostatek. Protože mu neschází zřejmě chudoba, jak se na první pohled může zdát, ale schází mu následování Ježíše. K tomu je vyzván. A aby to mohl udělat, má jít a prodat vše, co má, má tedy odstranit to a právě to, co mu brání v cestě.
Z nás všech přišel Ježíš udělat Boží děti, ne chudáky. Ale tak, jak známe svět, víme, že s bohatstvím ho mnohdy a mnohde prostě následovat nelze. Je to tvrdá řeč? Asi ano. Ale co dělat? Vždyť známe mnozí z vlastní zkušenosti neplodnost křesťanství, které se stará jen o sebe, chce si jen zajistit svůj život. Pokud si křesťan zajistí ve všem svůj život pečlivě a důsledně jako každý nevěrec a navrch ho přizdobí okázalým přihlášením se ke křesťanství, případně okázalou zbožností, může to dělat snad na někoho dojem, ale pokud v tom není žádné následování Ježíše, je to spíš karikaturou než skutečným křesťanstvím.
Ovšem každý rozumný a zodpovědný člověk si řekne: mám rodinu, myslím na ně, musím se o ně starat, nemůžu všechno vyhodit, prodat, rozdat, nemůžu ze sebe udělat žebráka. Má pravdu. A ještě víc. Je přece Bohem postaven do své rodiny, je za ni zodpovědný, má před Bohem povinnost se o ní starat. Teď se ovšem zdá, že už jsme z náročných požadavků evangelia vykličkovali, že pro mnohé lidi opravdu toto evangelium není. Ale nedejme se klamat. Co vlastnil Don Bosco? Co vlastní matka Tereza? Jak jsou zajištěny pro budoucnost její sestry? U obou jde o odpovědnost za mnoho lidí, kteří na ně byli nebo jsou odkázáni: Jistě, získávali a získávají domy a potřebné zařízení. Ale jen tolik, kolik je třeba (ne tolik, kolik je obvyklé), spíš ale raději méně. A co je hlavní - tito a podobní svatí lidé se nezajišťují. Starají se o požadavky dneška a mají odvahu vzhledem k zítřku, mají odvahu vědět, že se Pán postará. Dávají si pozor na to, aby to, co jim má sloužit, je nakonec nezotročovalo a nevedlo na cesty, které nejsou Boží. Prostě mají odvahu zcela se nechat připoutat k Bohu a proto mohou být odpoutáni od věcí.
Hezky se o nich přemýšlí. Ale my musíme žít svůj vlastní život, ne nějaký jiný. Co tedy dělat? V prvé řadě se ptát, co nám k osobní situaci našeho života Ježíš říká. Kam nás volá. Jak a kudy ho máme následovat. A pokud jeho volání chápeme a chceme ho respektovat, pak se máme poctivě dívat na to, co nám překáží, co nás svazuje, co nás spoutává, co máme a mít nemusíme - ať už jsou to věci, starosti, požadavky, které sami klademe, cíle, které považujeme za nezbytné. Toto všechno má zmizet, je-li to na překážku cestě následování, na kterou nás Pán volá. Nezapomeňme ale, že se při tom na nás dívá s láskou! A tak kdybychom snad výzvy evangelia vnímali se strachem, nebo kdyby se do nich promítala tvrdost nebo úzkost, nenávist, pak to ovšem nejsou výzvy Kristovy, ale produkt našeho nevyrovnaného já!
Nakonec - nepřehlédněme obecné poučení, které přináší Ježíšova rozprava s učedníky. Majetek a bohatství jsou vždy pro člověka nebezpečné. Lidské srdce je propastí, tajemstvím, nevíme nikdy dopředu přesně, k čemu přilne a k čemu ne. A proto by měl křesťan sebe sama vždy důsledně vychovávat k nenáročnosti, proto by měl vědět, že čím méně prostředků jemu (i jeho rodině) k životu nikoliv nuznému postačí, tím více bude mít svobody, tím lépe pro něho.
