Kdo není proti nám, je s námi.
26. neděle v mezidobí
První čtení: kniha Numeri 11,25-29
Hospodin sestoupil v oblaku a mluvil k Mojžíšovi; vzal z ducha, který spočíval na něm, a dal ho sedmdesáti mužům starcům. Když na nich duch spočinul, dostali se do prorockého vytržení, ale později se to už nestalo. Dva muži z nich zůstali v táboře, jmenovali se Eldad a Medad. I na nich spočinul duch, neboť byli mezi těmi, kdo byli písemně určeni. Nevyšli však do stánku úmluvy a dali se do prorokování v táboře. Tu přiběhl jeden chlapec a oznámil Mojžíšovi: „Eldad a Medad prorokují v táboře.“ Jozue, syn Nunův, Mojžíšův služebník od mládí, řekl: „Pane můj, Mojžíši, zabraň jim v tom!“ Mojžíš mu odpověděl: „To tak žárlíš kvůli mně? Kéž by Hospodin udělal z celého národa proroky, kéž by dal Hospodin spočinout svému duchu na nich!“
Druhé čtení: list Jakubův 5,1-6
Nuže tedy, vy boháči: plačte a naříkejte nad strastmi, které na vás přijdou. Vaše bohaté zásoby hnijí a vaše šatstvo rozežírají moli. Vaše zlato a stříbro rezaví, a ten rez bude svědčit proti vám a stráví vaše tělo jako oheň. Hromadili jste si majetek i v tyto poslední dny. Ale mzda, o kterou jste ošidili sekáče, kteří vám požali pole, ta mzda křičí a křik vašich ženců pronikl k sluchu Pána zástupů. Na zemi jste hýřili a oddávali se rozkoším, krmili jste se i tehdy, když už už nastávala řež. Odsoudili jste spravedlivého a připravili ho o život – a on se vám nebrání.
Evangelium: Marek 9,38-43.45.47-48
Jan řekl Ježíšovi: „Mistře, viděli jsme někoho, jak vyhání zlé duchy v tvém jménu. Bránili jsme mu, protože není tvým učedníkem.“ Ježíš však řekl: „Nebraňte mu! Přece žádný, kdo ve jménu mém vykoná zázrak, nemůže pak hned o mně mluvit špatně. Kdo není proti nám, je s námi. Kdokoli vám podá číši vody proto, že jste Kristovi, amen, pravím vám: nepřijde o svou odměnu. Kdo by svedl ke hříchu jednoho z těchto nepatrných, kteří věří ve mne, pro toho by bylo lépe, aby mu dali na krk mlýnský kámen a hodili ho do moře. Svádí-li tě tvá ruka, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez ruky, než abys přišel s oběma rukama do pekla, do neuhasitelného ohně. Svádí-li tě tvoje noha, usekni ji! Je pro tebe lépe, abys vešel do života bez nohy, než abys byl s oběma nohama uvržen do pekla. Svádí-li tě tvoje oko, vyloupni ho! Lépe, abys vešel do Božího království jednooký, než abys byl s oběma očima uvržen do pekla, kde jejich červ nehyne a oheň nehasne.“
PROSBY:
Ježíši, slunce spravedlnosti, na sklonku dne tě prosíme za celé lidské pokolení, aby se všichni stále těšili z tvého světla, kterého neubývá.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
Opatruj novou úmluvu, kterou jsi zpečetil svou božskou krví, a posvěcuj svou církev, aby byla neposkvrněná.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
Pane, pamatuj na své shromáždění, na svůj lid, v němž přebýváš.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
Uveď poutníky na cestu pokoje a pravého štěstí, aby ve zdraví a radosti došli k vytouženému cíli.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
Pane, přijmi duše zemřelých, uděl jim odpuštění a věčnou slávu.
PANE, PAMATUJ NA SVŮJ LID.
ZAMYŠLENÍ:
Je to opravdu s hříchem tak zlé, že je třeba se bránit pokušení takřka vší silou, všemi prostředky, jak o tom mluví dnešní evangelium? Zdá se to trochu přehnané. Mnozí lidé řeknou: vždyť jsme jen lidi, a hřích je něco, co v našem životě vždy bude, bylo by divné, kdyby tomu tak nebylo. Ano, jsme lidé, a tak jsme také třeba nemocní. Je to lidské. Ale je to důvodem k tomu, abychom si našich nemocí nevšímali, abychom je neléčili, abychom si je tak říkajíc pěstovali? Takovou hloupost přece nikdo, kdo vážně onemocní, nebude dělat ani propagovat. A nebude ji dělat ani ten rozumný člověk, který onemocní třeba jen lehce, protože ví, že zanedbané lehké onemocnění nebo několika lehčích nemocí současně může znamenat vážné ohrožení jeho zdraví a posléze i života. Ale přece jen - není to s tím hříchem, pokušením a bojem proti němu nějak přehnané? Není snad Bůh schopen nám naše hříchy odpustit? Musíme se jimi tolik zabývat a bojovat proti nim? Takovéto otázky se mohou objevit u někoho, kdo hřích považuje jen za nějaké překročení předpisu, za drobný nedostatek, kvůli kterému někdo tak velký, jako je Bůh, nemůže dělat tak zle. Takovýto postoj může životu člověka velmi škodit. Protože v tom případě člověk nevidí v hříchu škodu sám pro sebe a v dobrém životě zisk. Jinak řečeno: takto člověk nejenže nerozumí Bohu, ale nerozumí příliš ani sám sobě. A to není nic dobrého.
Aniž bychom tedy propadali nějakým nepatřičným strachům, například že ve chvíli, kdy si sami nebudeme ochotni useknout pohoršující nás ruku nám ji prostě usekne Bůh sám, je důležité, abychom slovo tohoto evangelia vzali vážně. A abychom ho přijali ani ne jako výhrůžku, tím méně jako rozsudek, ale jako slovo moudrosti. Moudrosti, kterou nám Bůh skrze svého Syna sděluje pro náš prospěch, pro naši spásu. Protože obsahem této moudrosti je nejen slovo o tom, že Bůh nás věrně miluje a chce pro nás plnost života. Obsahem této moudrosti je také pravda, že hřích je původcem smrti, že je to největší škůdce našeho života, že je něčím, čím především poškozujeme svůj vlastní život a životy svých bližních.
Hřích ovšem není jen něčím, co škodí v tomto životě na zemi. Bůh počítá s tím, že máme "vejít do života", tedy do věčného života, do života v jeho blízkosti. A pohoršení, pokušení i hřích jsou právě tím, co nás z této cesty odvádí, co nás více či méně vede jinam, než k plnosti života s Bohem. Právě proto se může setrvání v hříchu stát zmařením naší největší naděje, kterou je vyústění našeho života do plné a trvalé lásky, do plného a trvalého života v Bohu. Je-li tomu tak, potom je zřejmé, že slova o useknutí ruky, nohy, vyloupnutí oka nepřehánějí. Nenavádí nás k tomu, abychom se mrzačili. Ale ukazují na skutečné hodnoty, ke kterým nás Ježíš zve a které nám dává. Hodnoty Božího přátelství a dobrého života, hodnoty nebe, věčné radosti, které všechny jsou větší, než cokoliv na světě, i než věci tak užitečné a potřebné, jako je ruka, noha, oko.
