Kázání je apoštolský úkol.
21. červenec
Sv. Vavřince z Brindisi, kněze a učitele církve
památka
Narodil se 22. VII. 1559 v Brindisi v jižní Itálii. Jmenoval se Julius César Russo a jméno Vavřinec přijal, když ve Veroně vstoupil ke kapucínům (1575). Studijní pobyt v Padově z něho učinil muže vysoké kultury; mluvil řecky, hebrejsky a několika evropskými jazyky. Byl výborným kazatelem a vynikal apoštolskou horlivostí, úctou k Matce Boží a svátostnému Spasiteli. Na svých misijních cestách se dostal do Maďarska, Rakouska, Čech, Německa, Belgie, Švýcarska, Francie, Španělska a Portugalska. V Praze založil první kapucínský klášter u kostela Panny Marie Andělské (1599) a podruhé tam byl pozván už jako generální představený řádu, jímž byl v letech 1602-1605. Zemřel 22. VII. 1619 v Lisabonu. V roce 1881 byl prohlášen za svatého a roku 1959 za učitele církve.
Z kázání svatého Vavřince z Brindisi
(Sermo Quadragesimalis 2: Opera omnia 5, 1, nn. 48, 50. 52)
Kázání je apoštolský úkol
Abychom žili duchovním životem, který je nám společný s nebeskými anděly a blaženými duchy, s nimiž jsme stvořeni i my jako Boží obraz a podle Boží podoby, k tomu nutně potřebujeme chléb milosti Ducha svatého a Boží lásky. Ale milost a láska nemůže být bez víry, neboť bez víry se Bohu nelze líbit. A víra nevzniká bez kázání Božího slova. Víra je z hlásání, hlásání pak se děje slovem o Kristu. Kázání Božího slova je tedy nutné k duchovnímu životu, jako setí k životu tělesnému.
Proto říká Kristus: Jeden rozsévač vyšel rozsévat. Vyšel rozsévač, hlasatel spravedlnosti, a víme z Písma, že tím hlasatelem byl Bůh, když dal na poušti živým hlasem z nebe celému lidu zákon spravedlnosti; jindy to byl Boží anděl, který na místě nářků vytýkal lidu přestoupení Božího zákona, a všichni synové Izraele po andělově kázání se zkroušeným srdcem propukli v hlasitý pláč; také Mojžíš hlásal všemu lidu zákon Boží na polích moabských, jak je to psáno v Deuteronomiu. A nakonec přišel Kristus, Bůh a člověk, aby hlásal Boží slovo, a za týmž účelem poslal apoštoly, jako dříve posílal proroky.
Kázání je tedy úkol apoštolský, andělský, křesťanský, božský. Neboť Boží slovo je plné veškeré dobroty, je to poklad všech dober. Z něho je víra, naděje a láska, z něho jsou všechny ctnosti, všechny dary Ducha svatého, všechna blahoslavenství v evangeliu, všechny dobré skutky, všechny životní zásluhy, všechna sláva nebeského ráje: Buďte vnímaví pro slovo, které do vás bylo vloženo jako semeno a může zachránit vaši duši.
Slovo Boží je pro rozum světlem a pro vůli ohněm, aby mohl člověk poznávat a milovat Boha. A pro vnitřního člověka, který žije skrze milost z Ducha Božího, je chlebem a vodou: ale chlebem, který je sladší než med a plástev medu, vodou, která je lepší než víno a mléko. Je pro duši duchovním pokladem zásluh, a proto se o něm říká, že je zlatem a převzácným drahokamem. Na srdce zatvrzelé v neřestech je kladivem, a proti tělu, světu a ďáblu je mečem, který ničí všechny hříchy.
22. červenec
Sv. Marie Magdalény
památka
Pocházela z Magdaly na západním břehu Tiberiadského jezera. V evangeliu je uváděna jako první mezi ženami, které doprovázely Ježíše a jeho učedníky (Lk 8, 2-3). Spolu s Pannou Marií, apoštolem Janem a dalšími ženami stála pod Ježíšovým křížem (Jan 19, 25; srov. Mt 27, 56 a Mk 15, 40) a byla při jeho pohřbu (Mt 27, 61; Mk 15, 47). V neděli pak časně ráno byla mezi ženami, které přišly k prázdnému hrobu (Mk 16, 1; Lk 24, 10), setkala se se vzkříšeným Ježíšem a měla zprávu o tom oznámit jeho učedníkům (Jan 20, 1-18; srov. Mk 16, 9). Od doby sv. Řehoře Velikého ztotožňovala západní liturgie Marii Magdalénu s dalšími dvěma ženami: s Marií, sestrou Lazara a Marty (Lk 10, 38-41; Jan 11, 1 a násl.; 12, 1 a násl.; srov. Mk 14, 3-9 a Mt 26, 6-13) a s nejmenovanou hříšnicí u stolu v domě farizea (Lk 7, 36-50); východní liturgie však tyto tři ženy důsledně rozlišuje. Památka sv. Marie Magdalény se v západní církvi slaví od 12. století.
Z homilií svatého Řehoře Velikého, papeže, na evangelia
(Hom. 25, 1-2. 4-5: PL 76, 1189-1193)
Domnívala se, že Pána odnesli, a vroucně po něm toužila
Když Marie Magdalská přišla ke hrobu a nenašla tam Pánovo tělo, domnívala se, že ho odnesli, a oznámila to učedníkům. Ti přišli, uviděli a uvěřili, že je tomu tak, jak to žena řekla. Pak je o nich napsáno: Učedníci se pak zase vrátili domů. A následuje: Marie však stála venku u hrobky a plakala.
Nyní je třeba se zamyslit nad tím, jak veliká a silná láska planula v srdci této ženy, že neodešla od Pánova hrobu, i když odešli i jeho učedníci. Usilovně hledala toho, kterého nenašla, plakala při tom hledání, domnívala se, že ho odnesli, a vroucně po něm toužila. A proto ho tehdy ona jediná uviděla, protože tam zůstala a dále hledala. Vždyť úspěch dobrého díla závisí na vytrvalosti, a sama Pravda říká: Kdo vytrvá až do konce, bude spasen.
Na začátku tedy hledala, a nenalezla; ale nepřestala hledat, a proto nalezla. Dlouhým čekáním rostla její touha a byla stále větší, až mohla uchopit, co nalezla. Vždyť svatá touha dlouhým čekáním roste. Jestliže však čekáním ochabuje, není to pravá touha. Tak velkou láskou planuli ti, kdo dospěli k pravdě. Proto říká David: Má duše žízní po Bohu, po živém Bohu: kdy už smím přijít a spatřit Boží tvář? A také církev říká v Písni písní: Jsem raněna láskou, a na jiném místě: Má duše umdlévá.
Ženo, proč pláčeš? Koho hledáš? Má uvést příčinu své bolesti, aby vzrostla touha, a tím, že vysloví jméno hledaného, vzplane k němu ještě větší láskou.
Ježíš jí říká: Marie! Když ji nazval jenom »ženo«, nepoznala ho, oslovuje ji tedy jejím jménem, jako by jí tím říkal: »Poznej toho, kdo tě dobře zná. Neznám tě jen všeobecně jako ostatní, tebe znám zcela jedinečně.« A Marie, protože je oslovena svým jménem, poznává toho, kdo ji oslovil, a ihned mu říká Rabbuni, to znamená Mistře. Neboť on to byl, koho kolem sebe venku hledala, a rovněž on to byl, kdo ji k tomu vnitřně vedl.
