4. neděle velikonoční

Autor: Martin Kerhart <martinkerhart[zavináč]seznam[tečka]cz>, Téma: Liturgický rok, Vydáno dne: 22. 04. 2018

Je suis le bon pasteur ... „Já jsem pastýř dobrý! Dobrý pastýř dává za ovce svůj život.“








4. neděle velikonoční

První čtení: Skutky apoštolů 4,8-12

Petr, naplněn Duchem svatým, řekl: „Přední mužové v lidu a starší! Když se dnes musíme odpovídat z dobrého skutku na nemocném člověku, kým že byl uzdraven, tedy ať to víte vy všichni a celý izraelský národ: Ve jménu Ježíše Krista Nazaretského, kterého jste vy ukřižovali, ale kterého Bůh vzkřísil z mrtvých: skrze něho stojí tento člověk před vámi zdravý. On je ten ‘kámen, který jste vy stavitelé odhodili, ale z kterého se stal kámen nárožní’. V nikom jiném není spásy. Neboť pod nebem není lidem dáno žádné jiné jméno, v němž bychom mohli dojít spásy.“

Druhé čtení: 1. list Janův 3,1-2

Milovaní! Hleďte, jak velikou lásku nám Otec projevil, že se nejen smíme nazývat Božími dětmi, ale že jimi také jsme! Proto nás svět nezná, že nepoznal jeho. Milovaní, už teď jsme Boží děti. Ale čím budeme, není ještě zřejmé. Víme však, že až on se ukáže, budeme mu podobní, a proto ho budeme vidět tak, jak je.

Evangelium: Jan 10,11-18

Ježíš řekl: „Já jsem pastýř dobrý! Dobrý pastýř dává za ovce svůj život. Kdo je najatý za mzdu a není pastýř a jemuž ovce nepatří, jak vidí přicházet vlka, opouští ovce a dává se na útěk – a vlk je uchvacuje a rozhání – vždyť kdo je najatý za mzdu, tomu na ovcích nezáleží. Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce a moje ovce znají mne, jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život. Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivést; a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř. Proto mě Otec miluje, že dávám svůj život, a zase ho přijmu nazpátek. Nikdo mi ho nemůže vzít, ale já ho dávám sám od sebe. Mám moc život dát a mám moc ho zase přijmout. Takový příkaz jsem dostal od svého Otce.“

Ovečky


PROSBY:

Spravedlivý Otče, tys chtěl, aby tvůj Syn skrze kříž vešel do své slávy, ať všechno přitáhne k sobě.

BOŽE, PRO ZMRTVÝCHVSTÁNÍ KRISTOVO OCHRAŇUJ SVŮJ LID.

Skrze Syna, tebou oslaveného, sešli církvi svatého Ducha, aby byla znamením jednoty celého lidského rodu.

BOŽE, PRO ZMRTVÝCHVSTÁNÍ KRISTOVO OCHRAŇUJ SVŮJ LID.

Skrze vodu a Ducha svatého jsi znovuzrodil nové pokřtěné, dej všem, ať zůstanou věrni svému křtu a dojdou do věčného života.

BOŽE, PRO ZMRTVÝCHVSTÁNÍ KRISTOVO OCHRAŇUJ SVŮJ LID.

Skrze svého vzkříšeného Syna ujmi se ubohých, osvoboď vězně, uzdrav nemocné, a ukaž celému světu svou dobrotu.

BOŽE, PRO ZMRTVÝCHVSTÁNÍ KRISTOVO OCHRAŇUJ SVŮJ LID.

Zemřelým bratřím, které jsi nasytil tělem a krví oslaveného Krista, dej v poslední den účast na vzkříšení.

BOŽE, PRO ZMRTVÝCHVSTÁNÍ KRISTOVO OCHRAŇUJ SVŮJ LID.

Je suis le bon pasteur ...


ZAMYŠLENÍ:

Když apoštol Jan mluví o tom, jak velkou lásku nám Bůh - Otec projevil, pak nemluví ani o daru zdraví, ani o tom, že nám daroval velké bohatství, ani o tom, že by se nám v životě splnilo všechno, co jsme si vymysleli a přáli. Velikost Boží lásky zde vyjadřuje slovy: Bůh nám dal, že se smíme nazývat Božími dětmi a jsme jimi. Jak tento velký dar pochopit?

Slovo "děti" může nás dospělé trochu mást. Snad každý člověk totiž někdy zatouží po minulosti. Když se na nás navalí množství starostí, když musíme rozhodovat a nechce se nám, když nás tíží zodpovědnost. Potom se může stát, že zatoužíme být zas dětmi. Rádi bychom byli lidmi bez zodpovědnosti, bez starosti o ty, kteří nám jsou svěřeni, byli bychom prostě rádi malými dětmi, o které se rodiče starají. Jenže, dětství Boží, o kterém mluví Písmo, není žádný únik, návrat do snu. Dětmi Božími se pro Jana stávali dospělí, kteří dospělými zůstali. Jak to tedy je? Můžeme si přece pomoci zážitkem z dětství, ale trochu jiným.

Už jako děti jsme brzy pochopili, že když zazvoníme na cizí dveře, tak to bude nebezpečné, nebo nás tam prostě nepřijmou. Když jsme ale zazvonili na dveře doma, bylo to jiné. Tam jsme patřili, tam nás vždycky přijali. Toto platí ještě ve větší míře vůči Bohu. Jsme Boží děti, to znamená - jsme u Boha doma. Nemusíme se bát, tam patříme. A nemusíme se bát ani tehdy, když naše svědomí vyčítá, když jasně víme, že jsme hříšníci a třeba se stydíme i sami před sebou. Jako děti jsme v takových chvílích chodili se smíšenými pocity. K Bohu, našemu Otci však můžeme přijít s naprostou důvěrou - jako přišel v podobenství v Lukášově evangeliu k otci marnotratný syn. Víme totiž, že jdeme k tomu jedinému, kdo nás může zachránit.

A nejen to. Jdeme k tomu, komu patříme. Protože on je věrný, čeká na nás, aby nám pomohl, aby zachránil, co bylo ztraceno, aby uzdravil nemocného, který nežebrá u dveří o milodar, ale který klepe na ty jediné dveře, o kterých ví, že vedou do pravého domova. Tedy, máme-li skutečný zážitek odpuštění, pak máme podstatný pojem o tom, co je to být Božím dítětem. Ale to není všechno.

Jestliže jsme našli u Boha pravé "doma" už v tomto pomíjejícím světě, pak to znamená, že máme domov, který neopouštíme ani v životních nezdarech, a který pro nás budoval a buduje někdo jiný, než my. O tento domov nás nemůže připravit ani smrt a to je jedinečné. A protože tento domov nebudujeme my, ale Bůh, pak nic nevadí, když nám stářím ubývá sil a schopností. Bůh je nekonečně mocný a vynalézavý. Má nejen pro nás dost darů, ale má nás stále kam vést a má stále dost invence k tomu, aby nás přetvářel. "Ale co budeme, není zřejmé," říká Písmo. Tedy žádný konec nadějí, žádný "strop". To, co poznáváme, je jen kousek, jen záloha mnohem větších věcí, které má pro nás Bůh připraveny. Je se na co těšit.

Nepřehlédněme ale ještě jednu velmi podstatnou věc, kterou dnešní text Písma v sobě nese. Jestliže totiž jsme Božími dětmi, pak smíme Bohu říkat Otče, to je velká věc. Ale pak mu toto "otče" neříkáme nikdy sami. Jsou mnozí, kteří mu stejným "právem" jako my říkají stejně. A jsou našimi bratry. To je výhra a břemeno současně. Tyto své bratry jsme si totiž nevybrali, ty vybral Bůh. Tak dostaneme nečekaně bratry skvělé, ale také bratry obtížné, takové, které bychom si sami nikdy nevybrali. A přece není možné stát jen o Boží otcovství a naše synovství, a nebrat toto bratrství, které z toho vyplyne. Právě tak není možné zůstat na tom, že jsme Božími dětmi, těšit se z odpuštění, a jít si dál po svých cestách. Bůh svými dary na nás klade nároky. Jsme-li jeho, tedy Boží, pak musíme jít s ním, dívat se s ním, přijímat lidi s ním, brát jeho "věc" ve světě za svou. Jinak bychom byli jen vychytralí konsumenti. Právě v tomto přijetí Božích nároků je "dospělost" našeho Božího dětství. Jde o dětství, ne o to být dětinskými. Jako Boží děti máme totiž dospět do plnosti Kristovy. A to není nic laciného.

Je suis le bon pasteur ...


Z homilií svatého Řehoře Velikého, papeže, na evangelia

(Hom. 14, 3-6: PL 76, 1129-1130)

Kristus, dobrý pastýř

Já jsem dobrý pastýř; znám svoje ovce, to znamená miluji je, a moje ovce znají mne. Jako kdyby přímo řekl: Kdo mě miluje, jde za mnou. Kdo totiž pravdu nemiluje, dosud ji vůbec nepoznal.
Nejmilejší bratři, slyšeli jste o nebezpečí, ve kterém jsme my. Zamyslete se také nad tím, co říká Pán o vašem nebezpečí. Posuďte sami, zdali jste jeho ovce, zkoumejte, zdali ho znáte, znáte-li světlo pravdy. Myslím tím, zdali ho znáte ne tak, že v něj věříte, ale že ho milujete. Zdali ho znáte ne vírou, ale skutky. Neboť týž evangelista Jan, který zaznamenal tato slova, jinde praví: Kdo tvrdí: Znám ho, ale jeho přikázání nezachovává, je lhář. Proto i na tomto místě Pán hned dodává: Jako mne zná Otec a já znám Otce; a za ovce dávám svůj život. Jako by přímo řekl: To, že já znám Otce a on zná mne, se ukazuje v tom, že dávám svůj život za své ovce. Neboli to, jak miluji svého Otce, ukazuji tím, s jak velikou láskou umírám za své ovce.
A o těchto ovcích dále říká: Moje ovce slyší můj hlas; já je znám, ony jdou za mnou. Já jim dávám věčný život. O nich také řekl o něco dříve: Kdo vejde skrze mě, bude zachráněn; bude moci vcházet a vycházet a najde pastvu. Vejde totiž k víře; a vyjde od víry k patření, od důvěřivosti k nazírání a pastvu nalezne ve věčném požívání. Ovce dobrého pastýře tedy nacházejí pastvu, neboť každý, kdo ho následuje s čistým srdcem, pase se na věčně zelené pastvině. Ale co jiného je pastva těchto ovcí než niterná radost věčně kvetoucího ráje? Pastvou vyvolených je totiž stálé patření na Boží tvář, neboť když na Boha patříme bez umdlení, duše se bez konce sytí pokrmem života.
Hledejme tedy, bratři nejmilejší, tuto pastvu, abychom se na ní mohli radovat spolu se slavným shromážděním tolika nebešťanů. Pozváním kéž je nám sama tato radostná slavnost. Nuže, zapalme, bratři, svého ducha, ať se znovu rozhoří víra v to, čemu jsme uvěřili, zahořme touhou po nebeských výšinách. A takto milovat již znamená jít.
Od radostí niterné slavnosti ať nás neodvrátí žádné protivenství; neboť když někdo touží jít k zamýšlenému cíli, jeho touhu neodradí žádná překážka v cestě. Ať nás nesvede žádný přelud klamného štěstí. Pošetilý by přece byl poutník, který by cestou při pohledu na rozkošné louky zapomněl jít, kam měl namířeno.

Je suis le bon pasteur ...